Čís. 1478.

Není závady, by nalézací soud neshledal v činu obžalovaného sice tentýž trestný čin, avšak v jiném směru, než uplatňovala obžaloba (§ 262 tr. ř.).
Pod skutkovou podstatu §u 305 tr. zák. spadá též projevování nevážnosti k československým zákonům.
Otázku, zda jest povoliti podmíněný odklad výkonu trestu (§ 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.) jest řešiti nezávisle od případné výše uloženého trestu.
(Rozh. ze dne 1. února 1924, Kr II 202/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 26. února 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 305 tr. zák., vyhověl v zasedání neveřejném jeho odvolání proti témuž rozsudku co do nepřiznání podmíněného odsouzení a povolil obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu, mimo jiné z těchto
důvodů:
Nesprávně posuzuje zmateční stížnost stav věci a zneuznává podstatu ustanovení §§ů 262 a 267 tr. ř. tvrdíc, že obžalovaný byl odsouzen pro jiný trestný čin, nežli ten, na který obžaloba zněla, a že tudíž nalézací soud, překročiv obžalobu, dopustil se zmatečnosti dle §u 281 čís. 8 tr. ř. Stížnost v tomto směru uplatňuje, že žaloba zněla na to, že obžalovaný jiné k neuposlechnutí československých zákonů a zejména zákona ohledně státního svátku dne 28. října, tedy k nemravným a zákonem zapovězeným činům vybízel, podněcoval a svésti hleděl, kdežto rozsudek spatřuje prý trestnost v tom, že obžalovaný ospravedlniti hleděl neodůvodněné propuštění dělníka Františka Sch-a, když se nedostavil o státním svátku do práce, tedy čin nemravný. Stížnost je bezdůvodná. Předmětem obžaloby je konkrétně určitý příběh, to jest účast obžalovaného na určitém příběhu, který dle náhledu obžaloby přivodil trestný výsledek. Příběh ten vypravuje odůvodnění obžaloby a jest tudíž odůvodnění toto směrodatným pro otázku, zda nastalo překročení obžaloby či nikoli. Je proto předmětem obžaloby nikoli specielně označený delikt, to jest určitá právnická kvalifikace jeho, nýbrž konkrétně určitý skutek. Předmětem obžaloby v tomto případě byl příběh, udavší se dne 28. října 1922 v B. mezi obžalovaným a dělníkem Františkem Sch-em. Příběh tento tvoří též obsah rozsudku a zejména kryje se znění v obžalobě uvedeného závadného výroku doslovně se zjištěným zněním jeho v rozsudku. Ne různý, nýbrž týž skutek je proto podkladem jednak obžaloby, jednak rozsudku. Veřejný obžalobce a nalézací soud spatřují ostatně v jednání obžalovaného týž čin trestný, totiž přečin dle §u 305 tr. zák. a rozcházejí se v právním nazírání jen potud, že každý z nich spatřuje ve skutku stělesnenou jinou trestnou formu §u 305 tr. zák. Odlišnost v právním nazírání na týž skutkový děj mezi obžalobcem a nalézacím soudem je však pro otázku totožnosti činu nezávažna, ježto nalézací soud je dle zásady v §§ečh 262, 263 a 267 tr. ř. vyslovené ve svém právnickém posuzování skutku v obžalobu daného zcela neodvislý od právního názoru, zastávaného obžalobcem. O překročení obžaloby ve smyslu zákona nemůže býti proto řeči. Stížnost míní dále, že, i kdyby skutečnosti, sloužící za podklad obžalobě, byly totožnými se skutečnostmi, na nichž spočívá rozsudek, byl porušen předpis §u 262 tr. ř. po té stránce, že soud měl svůj změněný náhled nejdříve oznámiti stranám a je o tom slyšeti a dáti takto obžalovanému příležitost, by se také v novém směru ospravedlnil a hájil a učinil po případě návrh na odročení líčení. Na to dlužno odvětiti, že nalézací soud, jak již naznačeno, nehledal v činnosti obžalovaného ve skutečnosti jiný, nýbrž týž trestný čin, jenže spáchaný v jiném směru, než jak obžaloba předpokládala, nehledě ani k tomu, že porušení předpisů §u 262 tr. ř. ve vytýkaném ohledu není zmatečností ani dle §u 262 tr. ř. ani dle §u 281 tr. ř. (viz zejména čís. 3) a nelze také postřehnouti, že by ono porušení formy mělo snad nějaký škodlivý vliv na rozhodnutí věci v neprospěch obžalovaného.
Ani právní posouzení věci nalézacím soudem neodporuje zákonu. Stížnost míní, že ospravedlňování vlastního Činu obžalovaným nelze podřaditi pod § 305 tr. zák., jelikož prý se u každého člověka musí předpokládati přesvědčení, že správně jednal. Na to dlužno odvětiti jednak, že nalézací soud shledal jednání obžalovaného právem nemravným vzhledem na okolnosti, za jakých se činu dopustil, a na pohnutku, ze které jednal, jednak zdůrazniti, že soud nespatřuje závadným ospravedlňování se obžalovaného o sobě, nýbrž způsob, jakým to činil a jakým odmítl zejména omluvu Františka Sch-a, že je zákonitý svátek. A v tomto směru nelze odepříti souhlas nalézacímu soudu, když slova, jimiž obžalovaný omlouval protizákonné okamžité propuštění Sch-a z práce: »Was geht uns die čechische Geschichte an, der Feiertag geht uns gar nicht an, ...was kümmern uns die čechischen Gesetze, wir sind Deutsche und keine Čechen, was kümmern uns die čechischen Gesetze,« uznal takovými, že náhledy jiných osob o závaznosti zákonů Československé republiky vůbec a o závaznosti neb účinnosti zákona o státním svátku a významu toho dne pro občany Československé republiky zvláště mohly býti otřeseny, zejména náhledy osob, s obžalovaným stejně smýšlejících. Projevili svým stanoviskem obžalovaný naprostou nevážnost, neúctu a pohrdání vůči československým zákonům, vydaným přec k tomu cíli, by byly respektovány. Tím jest opodstatněno ono všeobecné, theoretické, abstraktní ospravedlnění a omlouvání nemravných činů, kterému čelí ustanovení §u 305 tr. zák. Obžalovaný pronesl slova ta veřejně a před více lidmi, tedy způsobem pro jiné seznatelným. Rozsudek zjišťuje, že slova byla vyslovena před jinými zaměstnanci, tedy před více lidmi, při čemž obžalovaný křičel tak, že to bylo daleko slyšeti. Byla zde proto dána také možnost, že slova jeho mohla býti zaslechnuta osobami třetími, i mimo dřevárnu snad dlícími, čímž je dána charakteristická známka veřejnosti ve smyslu §u 305 tr. zák., spočívající v tom, že byl výrok učiněn na takovém místě a za takových okolností, že mohl býti osobami třetími postřehnut a vnímám. Trestnost jednání obžalovaného nemůže vyloučiti okolnost, že mluvil jen vůči Sch-ovi, tedy od osoby k osobě, poněvadž, stalo-li se tak způsobem pro jiné seznatelným, tedy veřejně nebo před více lidmi, bylo již s jednáním jeho spojeno nebezpečí dalšího rozšíření činu a tím nebezpečí působení na vůli neurčitého počtu lidí ve směru nezákonném nebo nemorálním. Tvrzení stížnosti, že obžalovaný vůbec nevěděl, že slova jeho mohou býti někým slyšena, má proti sobě zjištění rozsudku, že křičel tak, že to bylo daleko slyšeti. Objektivní předpoklady přečinu dle §u 305 tr. zák. jsou proto dány.
Po subjektivní stránce vyžaduje se jen vědomí pachatele, že svým činem způsobem, pro jiné seznatelným, schvaluje neb omlouvá Činy zákonem zapovězené nebo nemravné. Zjištění tohoto vědomí dochází nepochybného výrazu ve skutkových předpokladech rozsudku a v celém zjištěném stavu věci. Nevyhledává se, by obžalovaný přímo zamýšlel, by jeho čin vešel ve známost jiných osob; stačí, že si této možnosti byl vědom. Popírá-li stížnost subjektivní zavinění obžalovaného, ocitá se tím jen v rozporu s opačným zjištěním nalézacího soudu. Poukaz stížnosti na výpověď svědka Sch-a, že obžalovaný ho nechtěl vybízeti k odporu proti zákonům, že svoje výroky vykřikl v rozčilení, bez rozvahy, a že mu ani nenapadlo využiti nějak pracovní závislosti Sch-ovy, musí zůstati bez úspěchu, poněvadž ve směrech těchto jest rozhodno a směrodatno přesvědčení soudu, získané na základě hodnoceni celkového průvodního materiálu, a nikoli nekontrolovatelný úsudek jednotlivého svědka. Výrok odsuzující obžalovaného pro přečin dle §u 305 tr. zák. odpovídá proto stavu věci i zákonu; bylo proto bezdůvodnou zmateční stížnost zavrhnouti.
Odvolání obžalovaného do nepřiznání podmíněného odsouzení nelze upříti oprávnění. Nalézací soud odůvodnil zamítnutí návrhu na přiznání podmíněného odsouzení tím, že již bylo použito ustanovení §u 261 tr. zák. a že pouhá pohrůžka malým peněžitým trestem nemůže býti pokládána za dostatečnou výstrahu pro budoucnost, by se podobných řečí vystříhal. Než okolnost, že soud při výměře trestu vzhledem na okolnosti zvláštního zřetele hodné změnil ve smyslu §u 261 tr. zák. vězení v pokutu peněžitou, majetkovým poměrům odsouzeného přiměřenou, nemůže býti důvodem pro nepřiznání podmíněného odsouzení. Vždyť ony, zvláštního zřetele hodné okolnosti, jež vedly nalézací soud k tomu, by použil ustanovení §u 261 tr. zák., mohou býti dokonce uvažovány jako některé z podstatných důvodů ve smyslu §u 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., při řešení otázky, zda má odsouzenému býti povolen podmíněný odklad výkonu trestu, či nikoliv. Stanovení výše peněžité pokuty dle §u 261 tr. zák. řídí se dle majetkových poměrů odsouzeného. Pokládal-li nalézací soud peněžitou pokutu 1000 Kč za přiměřenou majetkovým poměrům obžalovaného, nemůže okolnosti této býti použito v jeho neprospěch při řešení otázky, zda mu má býti povoleno podmíněné odsouzení, kteroužto otázku jest řešiti samostatně a nezávisle od případné výše uloženého trestu pod zorným úhlem zda jsou dány podmínky §u 1 zákona o podmíněném odsouzení pro přiznání tohoto zákonného dobrodiní, či nikoliv. Opačný, nalézacím soudem zastávaný názor vedl by k tomu, že by bylo při trestných činech, na které jsou v. zákoně uloženy tresty malé nebo dokonce nepatrné, anebo pro něž vzhledem k okolnostem případu, zvláště vzhledem k tomu, že byly tu podmínky pro použití mimořádného práva zmírňovacího dle §u 266 tr. zák., nebo mimořádné záměny trestu dle §u 260 tr. zák., nebo dokonce pro použití ustanovení §u 261 tr. zák., jako je tomu v tomto případě, byly vyměřeny tresty malé, podmíněné odsouzení vždy vyloučeno, což ovšem nelze připustiti.

Citace:

č. 1478. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 91-94.