Čís. 1815.

Řidič automobilu jest ve smyslu §§ů 335, 337 tr. zák. a §u 45 min. nař, ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. povinen ihned, jakmile spatřil před sebou chodce, přecházejícího silnici, vydatně brzditi a rychlost tak zmírniti, aby byl pánem rychlosti; pouhá změna směru jízdy nestačí.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1924, Zm I 502/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státníino zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 31. května 1924, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti života podle §u 337 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto důvodů:
Právní posouzení věci nalézacím soudem zakládá se na mylném výkladu zákona, jenž činí rozsudek zmatečným s hlediska důvodu zmatečnosti dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. První soud má za to, že obžalovaný svým jednáním vyhověl všem zákonným předpisům, ba že jednal dokonce opatrně, a že smrtelný úraz si zavinil B. sám, po případe, že jej dlužno přičísti nešťastné náhodě. Při tom vychází rozsudek z právního náhledu, že v místě srážky bylo dovoleno jeti rychlostí 45 km za hodinu, že střed silnice jest určen v první řadě pro povozy, takže chodec jej smí překročiti jen na vlastní nebezpečí, a že řidič povozu není povinen vyhnouti se pocestnému na pravou stranu, ježto prý tuto povinnost mu ukládá policejní řad silniční pouze vůči povozům. Při tom napadený rozsudek úplně přehlédl, že § 45 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., obsahující základní předpis o povinnostech řidiče auta vzhledem k bezpečnosti dopravy, stanoví, že musí zvoliti rychlost jízdy za všech okolností tak, aby byl pánem rychlosti, a aby nebyla ohrožena bezpečnost osob a majetku. Řidič vozidla jest povinen přiměřeně zmírniti rychlost jízdy, po případě zůstati státi a vypnouti motor, mohly-li by jeho vozidlem býti vyvolány úrazy nebo poruchy v dopravě. Z toho plyne, že ustanovení §u 45 cit. nař. nelze vykládati v ten smysl, že jízda, nepřevyšující rychlost, nařízením stanovenou, je vždy dovolena a nezávadná. Naopak číslice, uvedené v §u 46, neznamenají míru rychlosti vždy beze všeho přípustnou a beztrestnou, nýbrž stanoví onen stupeň rychlosti, jenž nesmí býti překročen, jejž dlužno však zmírniti přiměřeně k zvláštním okolnostem ve smyslu všeobecné zásady §u 45 nařízení. Dle tohoto předpisu byl obžalovaný povinen ihned, jakmile spatřil před sebou chodce, přecházejícího silnici, vydatně brzditi a rychlost, kterou dosud jel, zmírniti tak, aby byl pánem rychlosti, t. j. aby mohl býti připraven na všechny možnosti a aby takto předešel úrazu, nebo v nejnepříznivějším případě aspoň omezil zhoubné následky srážky na nejmenší míru.
Zcela mylným jest tudíž právní náhled prvního soudu, že obžalovaný vyhověl zákonným ustanovením již tím, že dal výstražné znamení, že zabrzdil, a že se snažil předejiti srážce, dav autu směr na levo, neboť ono ministerské nařízeni ukládá řidiči určité konkrétní povinnosti, shora uvedené, a napadený rozsudek se vůbec nevyslovuje o tom, zdali jim v tomto případě obžalovaný dostál, zejména brzdil-li v čas a vydatně a zmírni1-li rychlost jízdy; že obžalovaný řidič — brzdil-li vůbec — nepočal brzditi v čas a náležitě (oběma bremsami) a nesnažil se rychlost auta co nejvydatněji zmírniti, jak toho vyžadovala nebezpečná situace, zdá se vycházeji ze seznání svědka S-y, který udal, že obžalovaný počal brzditi teprve, když byl vzdálen od místa srážky 13,5 a 5,25 tn (18,75 m), ačkoliv spatřil B-e dle vlastního doznání již ze vzdálenosti 35—40 m, a dále ze skutečností, zjištěných v rozsudku, že bezprostředně před srážkou, místo, by zmírnil jízdu, dokonce změnil její směr na levo, při čemž, zasáhnuv B-e (jak rozsudek zjišťuje) ochranným rámem pravého předního kola tak prudce, že ho odmrštil několik metrů na silnici, a naraziv potom s autem na telegrafní tyč, ji vyvrátil a auto poškodil. Nalézací soud se mýlí, pokládaje změnu jízdy v levo za zvlášť opatrné jednání se strany obžalovaného, neboť jeho povinností bylo rychlost jízdy zmírniti a ne směr jízdy změniti; vynaložil-li řidič v nejrozhodnější chvíli hlavní úsilí na změnu směru jízdy, nikoliv na zmírnění rychlosti, zvýšil tím beze vší pochybnosti nebezpečí srážky a jednal neopatrně. Náhled rozsudku, že jízdní dráha jest určena výhradně nebo především pro povozy, nikoliv pro pěší, lze sice připustiti pro živé ulice velkého města s upravenými chodníky pro pěší a zvláště zřízenými přechody přes jízdní dráhu, nikoliv však pro silnice v otevřené krajině, kde lze stejným právem žádati, aby řidič povozu dbal bezpečnosti chodce, když je okolnostmi nucen přejiti silnici, jako od pěšího, aby neopatrným přecházením nestěžoval dopravu. Případné spoluzavinění usmrceného nevylučovalo by však trestnost obžalovaného, jakmile by bylo zjištěno, že zanedbal povinnosti, uložené mu v §§ech 45 a 46 uvedeného nařízení.

Citace:

č. 1815. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 729-731.