Čís. 1469.

Trestání válečné lichvy (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n,). »Nájemným« dlužno rozuměti veškeru úplatu za užívání bytu.
Spadá sem též odstupné, bylo-li poskytnuto za účelem zvýšení nájemného.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1924, Kr I 299/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Plzni ze dne 23, února 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 8 odstavec třetí zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. Důvody:
Dovolávajíc se důvodů zmatečnosti čís. 9 a) a 10 §u 281 tr. ř., správné jen čís. 9 a), namítá stížnost, že čin, z něhož jest obžalovaný viněn, nezakládá skutkové podstaty přečinu dle §u 8, odstavec třetí zákona o lichvě, protože odstupné 10000 Kč, z jehož požadování a přijetí jest obžalovaný viněn, nelze zahrnouti pod pojem »nájemného«, o kterém jedině mluví § 8, odstavec třetí zákona lichevního. Jednání obžalovaného jest prý pouze přestupkem správním dle §u 20 zákona ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. Leč vývody stížnosti nejsou s to, otřásti správností stanoviska nalézacího soudu. Sdíleti dlužno naopak náhled jeho, že výrazem »nájemné« dlužno rozuměti vůbec každou úplatu za přenechání bytu к užívání. Na tom, pod jakým názvem a titulem se za pronajmutí nemovitosti, zde bytu, žádá zřejmě přemrštěná úplata, nezáleží a nerozhoduje též, za jakých modalit se poskytování přemrštěné úplaty děje, zda najednou Či v opakujících se částkách, zda současně s nájemným či jinak; stačí, že t. zv. odstupné dle celého stavu věci mohlo doplniti dosavadní nízké nájemné. Nalézací soud poukázal správně na výslovný předpis §u 18 zákona o lichvě, dle něhož při posuzování otázky zřejmě přemrštěné ceny přihlížeti jest ke všem majetkovým prospěchům, jež pachatel kromě ceny požadoval, sobě nebo jinému dal poskytnouti nebo slíbiti. V §§ech 20 a 28 zákona ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. stanoví se sice, že pronajímatel trestá se politickou okresní správou, dává-li si poskytnouti nebo slibovati mimo nájemné něco za to, že pronajímá byt, leč to není na závadu použití §u 8 zákona o lichvě, jsou-li tu jeho předpoklady, poněvadž dle všeobecných zásad práva trestního nevylučuje současná trestnost administrativní současné trestnosti soudní. V tomto případě je dle zjištění rozsudku nepochybno, že 10000 Kč bylo požadováno a přijato jen proto, že dosavadní nájemné neposkytovalo obžalovanému dostatečné úplaty a že zvýšení nájemného přípustným způsobem, totiž dle směrnic zákona čís. 130 z roku 1922, neodpovídalo by nikdy přáním jeho. Rozsudek dále zjišťuje, že požadování stalo se jen využitím nesmírné nouze o byty, tudíž využitím mimořádných poměrů válkou vyvolaných. Tím jsou splněny všechny zákonné podmínky §u 8 zákona o lichvě. A příčilo by se zajisté intencím zákona, by neposkytovala by se plná ochrana zákona strádajícímu obyvatelstvu právě v tom, kde nouze jeho byla zvláště tísnivá a vykořisťování jeho zvláště citelným. Nalézací soud vystihuje správně, že stanovisko zmateční stížnosti vedlo by к obcházení zákona o lichvě a činilo by jej illusorním, poněvadž každému pronajímateli by bylo možno uniknouti přísnosti zákona tím jednoduchým způsobem, že by si dal poskytnouti za užívání bytu nájemné sice nepatrné, avšak za to bez trestu značnou úplatu na tak zvaném odstupném.

Citace:

č. 1469. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 76-77.