Čís. 1677.

Jde o zločin podle §u 199 d) tr. zák., nikoliv o přestupek §u 320 f) tr. zák., padělal-li exekuční orgán stvrzenku poštovního úřadu o zaslání peněz a předložil ji soudu, by zakryl ztrátu peněz.
(Rozh. ze dne 20. června 1924, Zm I 282/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 15. března 1924, jímž obžalovaný uznán vinným místo zločinem podvodu podle §§ů 197, 199 písm. d) tr. zák. pouze přestupkem podle §u 320 písm. f) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a uložil nalézacímu soudu, by věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Proti rozsudkovému výroku, jímž jednání obžalovaného, stíhané veřejnou obžalobou jako zločin podvodu ve smyslu §§ů 197, 199 d) tr. zák., podřaděno bylo jen skutkové podstatě přestupku podle §u 320 f) tr. zák., uplatňuje znvateční stížnost důvody zmatečnosti čís. 5, 9 a) §u 281 tr. ř. Výtka zmatku čís. 5 je zřejmě neodůvodněna. Zmateční stížnost namítá, že rozsudkový výrok je sám s sebou v rozporu, ježto neshledává v jednání obžalovaného úmyslu podvodného, ač prý sám praví, že se mu jednalo o zakrytí jeho činu, tedy o oklamání soudu. Nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že tímto »činem« míní zmateční stížnost čin trestný, totiž zločin zpronevěry, pro nějž obžalovaný byl vedle zločinu podvodu veřejnou obžalobou stíhán. V rozsudkových důvodech se sice uvádí, že obžaloba klade obžalovanému vedle zločinu zpronevěry za vinu zločin podvodu podle §§ů 197, 199 d) tr. zák., spáchaný tím, že veřejnou listinu, totiž stvrzenku poštovního úřadu v L., padělal, aby tuto zpronevěru zakryl a že takto uvedl soud v omyl, naproti tomu soud, uvěřiv dle rozsudkových důvodů obžalovaném'u, že 1000 Kč nezpronevěřil, nýbrž že 2000 Kč ztratil, dospěl k přesvědčení, že onu stvrzenku padělal obžalovaný jen z nepředloženosti za tím účelem, aby svoji neopatrnost a nedbalost zakryl (a objevení její oddálil). Je na bíledni, že touto neopatrností (nedbalostí) míní rozsudek jen ztrátu peněz obžalovaným, tedy nikoli nějaký jeho čin, zejména čin trestný, který zřejmě na mysli má zmateční stížnost. Za tohoto stavu věci nemůže arci o vnitřním rozporu rozsudku býti řeči.
V právu je naproti tomu zmateční stížnost, pokud, dovolávajíc se důvodu čís. 9 a) — správně čís. 10 — §u 281 tr. ř., namítá, že rozsudek při řešeni otázky, které z obou skutkových podstat — § 199 d), či 320 f) tr. zák. — podřaditi jest rozsudkem zjištěné, obžalovaným předsevzaté, padělání veřejné listiny, vychází z mylného právního názoru, že se ke skutkové podstatě zločinu podvodu vyžaduje úmysl, poškodí ti někoho majetkově. Že rozsudkový výrok, proti němuž námitka směřuje, je skutečně zbudován na právě uvedeném názoru, je z rozsudkových důvodů zcela nepochybně zjevno. Nalézací soud dle nich uvěřil obžalovanému, že neměl v úmyslu Dra Josefa K-a, pokud se týče Václava Z-ho, poškoditi. Přesvědčení nalézacího soudu, že obžalovaný neměl úmyslu poškozovacího, nasvědčují dle rozsudkových důvodů jednak poznámka, připojená jím na oznámení, že zájem nebyl vykonán, určeném pro vymáhajícího věřitele: »oněch 1000 Kč zašlu určitě na 1./4.«, jednak dopisy, zaslané obžalovaným Dru K-ovi, v nichž slibuje zaplacení, konečně připiš Dra K-a ze dne 2. ledna 1924, dle něhož obžalovaný oněch 1000 Kč zaplatil. Ze všeho je patrno, že, odůvodněn-li rozsudkový výrok, o který jde, v rozhodovacích důvodech úvahou, že zákon předpokládá při podvodu úmysl poškozovací, jehož však v tomto případě dle názoru nalézacího soudu není, míní tím nalézací soud právě jen úmysl poškoditi jiného na jeho majetku. Rozsudek však při tom přehlíží, že veřejnou obžalobou kromě jednání, pro něž byla na obžalovaného vznesena obžaloba ve směru zločinu zpronevěry, bylo nezávisle na tomto jednání a samostatně stíháno jako zločin podvodu obžalovaným předsevzaté padělání veřejné listiny, jímž jakožto předstíráním a jednáním lstivým uvedl obžalovaný podle obžaloby soud v omyl, jímž stát měl utrpěti škodu na svém právu vykonávati spravedlnost. Že i toto právo státu je předmětem ochrany podle §§ů 197, 199 d) tr. zák., je zjevno již z doslovu §u 197 tr. zák., kde se mluví o »omylu, jímž někdo, budiž to stát, obec, nebo jiná osoba na svém majetku, nebo na jiných právech škodu utrpěti má«, a kde se jako pohnutky činu vedle zištnosti a úmyslu, aby někomu zjednána byla proti zákonu nějaká výhoda, tedy vedle pohnůtek, předpokládajících z pravidla úmysl, způsobiti škodu majetkovou, uvádí také náruživost a vůbec jakýkoli úmysl vedlejší, tedy i takový, který k přivodění škody na majetku nesměřuje. Správnosti právního hlediska, zde právě vytčeného, nasvědčují dále předpisy §u 199 a), b), d) tr. zák., neboť jimi stanovené skutkové podstaty zločinu podvodu nevyžadují buď vůbec, nebo ne bezpodmínečně, by jednání provázeno bylo úmyslem, způsobiti škodu právě na majetku. Rozsudek ostatně, jak již z předchozích úvah na jevo vychází, opačného právního názoru výslovně nehlásá; právní omyl, jímž je stižen, spočívá vlastně v tom, že se v rozhodovacích důvodech vůbec nevyslovuje o tom, zda a na základě kterých úvah neshledal nalézací soud v činu obžalovaného onen pojmový znak zločinu podvodu podle §u 197 tr. zák., který obžaloba spatřuje v jeho úmyslu, poškoditi stát na jeho právu vykonávati spravedlnost. Připomenouti dlužno, že tohoto úmyslu nevylučovala by ani skutečnost, zjištěná rozsudkem, že obžalovaný padělal stvrzenku jen ze strachu před nepříjemnostmi v úřadě a z nepředloženosti a za tím účelem, by zakryl svoji neopatrnost (nedbalost) a oddálil její objevení. Jednak nepřichází ani onen strach před nepříjemnostmi, ani ona nepředloženost naprosto v úvahu jako okolnost, která by mohla vyloučiti přičítatelnost jednání obžalovaného jako zločinu, jednak mají tyto okolnosti stejně jako shora dle rozsudku naznačený účel jednání toho význam pouze jako pohnutky, které však zejména vzhledem k doslovu §u 197 tr, zák. s pojmem zločinného úmyslu pachatelova zaměňovati je právně pochybeno. Zmateční stížnost vytýká rozsudku právem, že si při právním posuzování jednání obžalovaného počíná právě naznačeným právně mylným způsobem, při čemž sama správně dovozuje, že jako úmysl obžalovaného, poškoditi stát na jeho právu, vykonávati spravedlnost, bdít i zejména nad řádným uspokojením vymáhajícího věřitele, přichází v úvahu jeho úmysl, «vésti soud v přesvědčení (ovšem mylné), že exekuce byla řádně provedena a že peníze, dlužníkem na vymáhanou pohledávku zaplacené, byly odvedeny vymáhajícímu věřiteli, a to i v tom případě, šlo-li obžalovanému, jak zjišťuje rozsudek, jen o oddálení odkrytí jeho neopatrnosti (nedbalosti), zavinivší ztrátu peněz. Bylo proto zmateční stížnosti v rozsahu právě naznačeném vyhověti a rozsudek ve výroku, proti němuž námitka směřuje, zrušiti jako z,matečný dle čís. 10 §u 281 tr. ř. Ve věci samé rozhoda nouti nebylo zrušovacímu soudu možno, neboť v rozsudku, ani v jeho rozhodovacích důvodech není zjištěno, zda byl si obžalovaný vědom toho, že jeho činem může stát na výkonu onoho svého práva utrpěti škodu, nehledě ani k tomu, že, jak patrno z hořejších úvah, ani jeho úmysl, směřující k tomuto poškození státu, ba ani úmysl uvésti stát lstivým jednáním a předstíráním v omyl, není v rozsudku zjištěn způsobem, vylučujícím jakoukoli pochybnost. Nezbylo tudíž než odkázati věc dle §u 288 čís. 3 tr. ř. na soud prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.

Citace:

č. 1677. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 464-466.