Čís. 1836.

Zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 Sb. z. a n., proti útisku a na ochranu svobody ve shromážděních.
Stávka bankovních úředníků.
Poikud naléhání stávkujících na propuštění stávkokazů jest trestno dle zákona o útisku.
S hlediska skutkové podstaty přestupku dle §u 1 zákona stačí, zneužil-li pachatel k dosažení svého cíle již stávající tísně, jím za tím účelem nevyvolané. Nezáleží na tom, zda ohrožený byl schopen tísni odolati; rozhoduje, zda situace byla objektivně způsobilá ohrožovati svobodu vůle osoby průměrné odolnosti.
I za stávky lze se dopustiti útisku hrozbou, způsobením jiné újmy, nebo vědomým využitím tísně.
Veřejný zájem o sobě není důvodem k odepření podmíněného odsouzení.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1924, Kr I 806/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl' po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 15. září 1923, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými přestupkem podle §u 1 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., vyhověl v zasedání neveřejném odvolání obžalovaných do výroku o nepodmíněném odsouzení, výrok ten zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu, by o podmíněném odkladu výkonu trestu znovu pojednal a rozhodl.
Důvody:
Po formální stránce zmateční stížnosti, dovolávající se důvodu zmatečnosti dle §u 281 čís. 5 tr. ř., vytýkají rozsudku, že trpí vnitřními rozpory, pokud se týče, že uvádějí pro rozhodné okolnosti důvody nelogické, takže vlastně neuvádějí pro ně důvodů vůbec. V onom směru poukazuje stížnost Karla Sch-a jednak na zjištění důvodů rozhodovacích, že Dr. S., vida, že situace stává se kritickou, žádal dva vůdce dělníků a stávkující bankovních úředníků, by šli s ním zadním vchodem do banky, jednak na zjištění důvodů, že intervence Dra S-a »nestala se dobrovolně, nýbrž nucené proti jeho vůli«, a dovozuje, že Dr. S., dal-li sám podnět k intervenci a žádal-li vůdce, by šli s ním, nemohl býti jimi k tomu donucen. I kdyby ho byla povážlivá situace nutila, by tak jednal, nemohl prý soud z toho souditi, že on nebo někdo jiný obžalovanými byli nuceni, kdyžtě rozsudek vždy znovu zdůrazňuje, že nebylo spojitosti mezi obžalovanými a dělníky a že obžalovaní chovali se úplně trpně. Než stěžovatel přehlíží, že rozsudek netvrdí, že Dr. S. nebo někdo jiný byl obžalovanými nucen, nýbrž mluví důsledně zcela jasně o tom, že intervence Dra S-a stala se jen pod tlakem hrozící situace. Také tvrzení důvodů, že obžalovaní Sch. a S. Dra S-e přiměli k intervenci, není v rozporu se shora uvedeným zjištěním, neboť okolnost, že obžalovaní žádali Dra S-e, by šel s nimi k řediteli R-ovi, nevylučuje, že Dr. S. se podvolil k intervenci jen pod tlakem hrozivé situace. Bezpodstatnou jest též výtka nedostatku důvodů pro výrok, že šlo o zneužívání tísně ředitele R-a, aby bezprávně bylo na něm vynuceno, by nestávkující úředníci zastavili práci. Stačí poukázati na zjištění rozsudku, že rozčilení a hrozivé chování se demonstrantů proti R-ovi stále rostlo, že bankovní budovu obklíčili, chystajíce se do ní vniknouti, a že R. konečně deputaci přijal, aby se uvaroval násilností, jakož i na zjištění další, že dav byl obžalovaným, kteří se bvli bezprostředně před demonstrací usnesli, že pošlou k R-ovi deputaci se žádostí o propuštění nestávkujících úředníků, toliko prostředkem k dosažení jejich cíle a že obžalovaní, když demonstrace dosáhla svého vrcholu, mínili, že svůj požadavek vzhledem k tísni hrozící R-ovi nyní určitě provedou. Tvrzení stížnosti Sch-ovy, že s těmito okolnostmi, pokud se týče se závěrem, z nich vyvozeným, jsou prý v rozporu zjištění, že obžalovaní chovali se trpně a že mezi nimi a demonstranty nebylo spojitosti, že zástupce úřadu bezpečnosti Dr. S. přiměl R-a, aby deputaci přijal, že tento k tomu svolil teprve na další naléhání S-ovo, že Dr. S. obžalované žádal, by se deputace súčastnili, a že konečně Dr. S. byl vůdcem deputace, lze vysvětliti jen tím, že stížnost libovolně a neprávem z těchto zjištění odvozuje, že úřední »žádost« S-ova, by obžalovaní súčastnili se deputace, byla rozkazem, jehož neuposlechnutí by bylo bývalo trestným, že Dr. S. jako zástupce úřadu mocí zákona donutil R-a, by je přijal a že obžalovaní mluvili asi jen to, co jim úřad nařídil, aby mluvili.
Další výtka téhož stěžovatele pod rouškou zmatku čís. 5, jakož i vývody stížnosti Ondřeje S-y, dovolávající se téhož zmatku, uplatňují věcně zmatek čís. 9 a) §u 281 tr. ř., jsou však rovněž tak, jako výtky, číselně týž zmatek uplatňující, bezdůvodnými. Namítá-li zmateční stížnost Sch-a, že rozsudek mluví jen o »žádosti« deputace, nikoliv o donucování a že R. žádost tu odmítl, a že z toho plyne, že nebyl nucen a nebyl v tísni, k takovému donucení způsobilé, přehlíží, že právě onen způsob útisku, který se klade obžalovaným za vinu, dle zákona předpokládá, že pachatel sám na vůli třetí osoby nepůsobil, nýbrž že zneužil k dosažení svého cíle tísně již stávající, pachatelem za tím účelem nevyvolané. Útisk nestává se bezprávným proto, — jak stížnost Ondřeje S-y míní, — že onen nátlak byl způsoben pachatelem, nebo že pachatel »kritickou situaci« zavinil, nýbrž jedině proto, že pachatel využil psychického nebo fysického tlaku již stávajícího a pachatelem za tím účelem nepřivoděného, by jím vynutil konání neb opomenutí, na nějž nároku nemá. Jest tedy úplně lhostejno, zda Dr. S. obžalované žádal, by se súčastnili deputace, nebo zda ředitele R-a přiměl k jejímu přijetí anebo zda obžalovaní přednesli svá přání více méně slušným způsobem. Rozhodným jest jedině, že obžalovaní věděli o tísni, R-oví přímo hrozící, a že vědomě tísně té zneužili k tomu, by vynutili jí zastavení práce nestávkujících úředníků, nač nároku neměli. Popírá-li stížnost Sch-ova, že nešlo o takovou tíseň, jelikož deputace nikoho nenutila a také ničeho nevynutila, že svědek žádost za propuštění stávkokazů odmítl, ba odepřel i jakékoli »vyjednávání«, povoluje jen rozhovor s deputací, přehlíží, že otázku, zda šlo o tíseň přímo R-ovi hrozící, nelze posuzovati s hlediska, zda R. byl schopen tísni té odolati, nýbrž, zda situace byla objektivně způsobilé ohrožovati svobodu vůle osoby průměrné odolnosti. Způsobilost tu rozsudek zjišťuje.
Skutková podstata přečinu dle §u 1 zák. o útisku také nevyžaduje, jak již z doslovu jeho patrno, by bylo jednáním pachatelovým skutečně vynuceno konání neb opomenutí, jehož se pachatel domáhal. Namítají-li konečně stížnosti, že obžalovaní nežádali za zastavení práce nebo propuštění stávkokazů, že jednali na úřední příkaz a proto z neodolatelného donucení, neprovádějí dovolávaného zmatku rázu hmotnčprávního, nevycházejíce, jak toho vyžaduje zásada §u 288 čís. 3 tr. ř., ze skutkového děje, nalézacím soudem zjištěného. Rozsudek v důvodech vychází jer. z předpokladu, že obžalovaní na R-ovi žádali, což také ostatně doznali, by stávkokaze propustil, nebo práci jejich zastavil, nýbrž také zjišťuje, že Dr. S. deputaci vedl k R-ovi, aby tím dav uklidnil, nikoli však aby obžalovaní na R-ovi žádali, by práci nestávkujících úředníků zastavil.
Zmateční stížnost Karla Sch-a poukazuje ještě na ustanovení druhého odstavce §u 1 zákona o útisku, který prý výslovně vylučuje stávku a výluku z dosahu zákona; poněvadž tehdy byla stávka, nelze prý zákona o útisku použiti. Že tato námitka jest zcela bezpodstatnou, plyne z doslovu zákona. Tento nepraví nic jiného, než že stávka a výluka nejsou újmou ve smyslu §u 1 zák. o útisku, nevylučuje však, že lze se dopustiti za stávky útisku hrozbou nebo způsobením jiné újmy, nebo vědomým využitkováním tísně.
Nalézací soud odůvodnil výrok o nepřiznání podmíněného odkladu trestu u obou obžalovaných poukazem na veřejný zájem, jenž prý v tomto případě vyžaduje výkon trestu, aniž se v této příčině zabýval chováním se obžalovanch před činem a povahou činu se stanoviska subjektivního. Ježto veřejný zájem sám o sobě, pokud nejde o přečiny a přestupky dle zákona na ochranu republiky (§ 35) nebo dle zákona o trestání válečné lichvy (§ 16 třetí odstavec) k odepření podmíněného odsouzení nestačí, bylo napadené výroky zrušiti a nalézacímu soudil uložiti, by o otázce podmíněného odsouzení obžalovaných ve veřejném sezení ve smyslu §u 7 odstavec druhý zák. ze dne 17. října 1919, čís. 552 sb. z. a n. znovu jednal a rozhodl, přihlížeje k chování se obžalovaných před činem а k povaze činu po subjektivní stránce.

Citace:

č. 1836. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 773-776.