Čís. 1717.

Odnesení zvěře, neznámým pachatelem zastřelené a v lese uschované, jest krádeží, nikoliv zatajením nálezu (§ 201 c) tr. zák.).
K pojmu »krádeže ve společnosti« (§ 174 II a) tr. zák.) nevyžaduje se ani předchozího ani výslovného dorozumění se pachatelů; stačí jich vědomá součinnost v době činu.
Okolnost, že zloděj byl opatřen zbraní, určuje zločinný ráz činu, za který zodpovídají i zbraní neopatření spolupachatelé zloděje, zbraní opatřeného.
Lze použíti kvalifikace §u 176 II a) tr. zák. i když jsou tu podmínky zákona ze dne 31. března 1918, čís. 108 ř. zák., odčinění předchozích odsouzení pro krádež však skutečně provedeno nebylo.
(Rozh. ze dne 1. září 1924, Zm I 165/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčeni zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 31. ledna 1924, jímž byli obžalovaní Václav P., Josef P., Jan P., Václav C. a Jan K. uznání vinnými zločinem krádeže podle §§ů 171, 173, 174 I. a) a II. a) tr. zák. a Jan K. též dle §u 176 II. a) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a), správně i čís. 10 §u 281 tr. ř., zmateční stížnost namítá především, že, nezjišťuje-li rozsudek, že obžalovaní srnu zastřelili, a, nemohlo-li býti prokázáno, kdo z nich ji zastřelil, může se jednati jen o nález, po případě o jeho zatajení, tudíž o přestupek podvodu podle §§ů 197, 201 c), 461 tr. zák., při čemž by prý však nebylo lze nechati bez zřetele, že neuplynula 8 denní lhůta §u 389 obč. zák. k oznámení nálezu. Námitka je právně bezpodstatná. Rozsudek zjišťuje sice, že srnu zastřelili pachatelé dosud nezjištění, v nedostatku tohoto zjištění neshledal však nalézací soud vším právem překážku, která by mu bránila v tom, aby skutkové podstatě zločinu krádeže nepodřadil jednání obžalovaných, které dle rozsudkového zjištění spočívalo v tom, že přišli do lesa za tím účelem, by srnu, v lese před tím zastřelenou a tam uschovanou, jako spoluzlodějové odnesli, že ji dali do pytle a s ní odcházeli. Především některé skutečnosti, zjištěné rozsudkem, tak zejména právě uvedené zjištění, dle něhož obžalovaní přišli do lesa za tím účelem, aby odnesli srnu tam uschovanou (dle předchozího zjištění rozsudkového pachatelé, kteří srnu zastřelili, ji přikryli), dále zjištění, dle něhož jeden z pachatelů (obžalovaných) přišedších do lesa, zvolal »Už ji mám«, dovolují souditi, že nalézací soud přes onu zmínku o nezjištěných pachatelích, zastřelivších srnu, spatřuje tyto pachatele aspoň v některém anebo v některých z obžalovaných, že tudíž onu zmínku sluší vykládati v ten smysl, že nebylo zjištěno, kdo z obžalovaných srnu zastřelil. Pak pozbývá arci námitka zmateční stížnosti všeho podkladu. Než oprávnění nelze jí přiznati ani pro případ, stál-li by rozsudek na stanovisku, že pachately, kteří srnu zastřelili, byly osoby, od obžalovaných rozdílné. Zastřelením nebyla srna, pokud zůstala v lese, ještě odňata z moci jejího držitele. Právem shledal proto nalézací soud činnost, odpovídající pojmu odnětí, teprve v úkonech, předsevzatých obžalovanými, totiž v tom, že srnu, před tím zastřelenou a v lese uschovanou, dali do pytle, a s ní odcházeli, neboť teprve touto činností srna přecházela z moci posavadního majitele do moci obžalovaných. Že za stavu věci, zjištěného takto rozsudkem, nemůže býti řeči o nálezu a že tudíž ani činnost obžalovaných nepřichází v úvahu jako pouhé zatajení nálezu, netřeba zvlášť doličovati. Rozsudek spatřuje ve všech obžalovaných, kteří dle jeho zjištění přišli do lesa za tím účelem, by srnu tam uschovanou odnesli, vším právem spoluzloděje, totiž osoby, vedené jedním a týmž zlým úmyslem, přes to, že vlastní činnost, směřující k uskutečnění tohoto úmyslu, předsevzali z nich pouze obžalovaní Jan Р. а C., kteří dle rozsudkového zjištění srnu vzali a, davše ji do pytle, s ní odcházeli. Činí tak tím větším právem, kdyžtě, jak rozsudek dále zjišťuje, onen pytel náležel obžalovanému Václavu P-mu, jedna z pušek, jimiž dva z obžalovaných byli ozbrojeni, nalezená na místě činu, pak patřila obžalovanému C-ovi. Je tudíž zmateční stížnost v neprávu také, pokud vycházejíc z předpokladu, že pachately, kteří srnu zastřelili, byli dva z obžalovaných P-ých (dle rozsudku šlo by tu o obžalované Josefa P-ho a Jana P-ho), snaží se dovoditi, že rozsudkem zjištěná pozdější činnost ostatních obžalovaných přicházela by v úvahu jen jako spoluvina dle §u 5 tr. zák. vzhledem k tomu, že k dorozumění se obžalovaných došlo prý teprve po činu, který spatřuje zmateční stížnost, jak shora dovoděno, mylně již v zastřelení srny, ještě spíše jen jako podílnictví na krádeži ve smyslu §u 185 tr. zák., ba dokonce jen jako zločin díle §u 214 tr. zák. K pojmu krádeže ve společnosti dle §u 174-II a) tr. zák. nevyžaduje se ani předchozího ani výslovného dorozumění se pachatelů, stačí jich vědomá součinnost v době činu, kterou rozsudek zjišťuje, tak že se právně bezpodstatnou jeví i další námitka zmateční stížnosti, že nebylo zjištěno, zda došlo k dorozumění mezi obžalovanými Janem a Josefem P-ým na jedné straně a ostatními obžalovanými zejména Václavem P-ým a C-em na straně druhé.
Rozsudkový výrok, jímž čin obžalovaných pořaděn byl zločinné kvalifikaci §u 174-1 a) tr. zák. napadá zmateční stížnost způsobem, nevyhovujícím předpisu §u 288 čís. 3 tr. ř., pokud, dovolávajíc se údaje, učiněného obžalovaným K-ou při jeho mimosoudním doznání, dle něhož prý obžalovaní ozbrojeni nebyli, ocitá se v rozporu s opačným skutkovým zjištěním rozsudkovým. Ostatně nezněl onen údaj obžalovaného K-y dle výpovědí svědků K-a a В-a, na něž se v tom směru zmateční stížnost dovolává, tak, jak je uveden ve stížnosti, neboť svědek K-l udal, že K„ jen o sobě a o jednom z obžalovaných P-ých, s nímž šel napřed, uvedl, že ozbrojeni nebyli, k čemuž dodal, že neví, zda ostatní, kteří šli za nimi, ozbrojeni byli, dle výpovědi B-vy pak K. neuvedl, kdo byl ozbrojen, svědek aspoň toho neslyšel. Ve výpovědích dalších svědků T-a a F-y nachází však rozsudkové zjištění, jemuž zmateční stížnost odporuje, plnou oporu. Je sice pravda, že dle rozsudkových zjištění byli puškami ozbrojeni, tudíž zbraní opatření pouze dva z obžalovaných, jimiž míněni jsou zřejmě Jan P. a C. Než zmateční stížnost má neprávem za to, že o kvalifikaci §u 174-1 a) tr. zák. může býti pouze řeč u těch obžalovaných, kteří zbraní opatřeni byli, při Čemž jmenuje dokonce pouze obžalovaného С-a. Okolnost, že zloděj byl opatřen zbraní, nezakládá pouhou přitěžující okolnost povahy osobní, nýbrž určuje zločinný ráz činu samotného, za který tudíž spolupachatelé zloděje, zbraní opatřeného zodpovídají s hlediska zásady shora již vytčené také tehdy, když sami zbraní opatřeni nebyli.
S hlediska důvodu zmatku čís. 10 §u 281 tr. ř. zmateční stížnost namítá dále, že nalézací soud neprávem shledal u obžalovaného K-y zločinnou kvalifikaci krádeže dle §u 176-II a) tr. zák. v tom, že byl již dvakráte pro krádež trestán, kdyžtě prý jde o přestupky krádeže, spáchané již v roce 1911, které tudíž dle názoru zmateční stížnosti sluší vzhledem k pozdější zachovalosti obžalovaného považovati vlastně za vymazané. Námitce nelze přiznati oprávnění. Dle §u 3 zákona ze dne 31. března 1918, čís. 108 ř. zák, pokládá se odsouzenec nadále za osobu soudně bezúhonnou, je-li odsouzení odčiněno, a jen, pokud tomu nepřekáží jiné ještě neodčinené odsouzení. Pouze skutečně provedené odčinění odsouzení přináší tudíž sebou doměnku odsouzencovy soudní bezúhonnosti s dalšími účinky odčinění, naznačenými v §u 4 zák. o odčinění odsouzení; pouhé splnění podmínek odčinění odsouzení, vytčených v §§ech 1 a 2 zákona, nestačí, by odsouzení slušelo pokládali za vymazané. Ostatně zmateční stížnost ani netvrdí, že obžalovaný splnil všechny zákonné podmínky odčinění svých dřívějších odsouzení, že zejména vzhledem k tomu, že jde o delikty majetkové, napravil ve smyslu §u 1. zákona dle sil škodu činy způsobenou. Jinak ale trestní zákon v §u 176-11 a) co do doby, kdy předchozí krádeže byly spáchány, pokud se týče tresty za ně uložené byly odpykány, nerozlišuje a nezná ani promlčeni následků trestu. Za tohoto stavu věci nelze ani použití kvalifikace §u 176-11 a) tr. zák. na trestný čin obžalovaného K-y shledávati právně pochybeným.

Citace:

č. 1717. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 531-534.