Čís. 1724.

Neschopným k placení jest dlužník, jenž není s to, by veškeré své věřitele úplně uspokojil v době, přiměřené pravidlům řádného provozu dotyčného podniku.
Váznutím platů jest stav, v němž jest dlužníkovi, poněvadž nemá platidel pohotově, toliko přechodně nemožno, by dostál všem svým závazkům.
Pokud jest považovati za přiměřenou dobu k uspokojení věřitelů.
Za předpokladů §u 486 čís. 2 tr. zák. nesmí dlužník konati ani takové splátky a dělati takové nové dluhy, jež náležejí jinak k obyčejnému provozování obchodu.
(Rozh. ze dne 16. září 1924, Zm I 453/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 13. května 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem úpadku podle §u 486 čís. 2 tr, zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti nelze upříti důvodnosti, pokud uplatňuje zmateční důvod čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. námitkou, že se napadený rozsudek řídí nesprávným výkladem pojmu neschopnosti k placení. Z rozhodovacích důvodů vyplývá, že nalézací soud pokládá předluženost a neschopnost k placení za pojmy totožné. Nesprávnost tohoto názoru podává se nepopiratelně ze srovnání starého doslovu §u 486 tr. zák. a doslovu, jejž mu dalo cís. nař. z 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák., nahražující úmyslně slova »tehdy, když dluhy jíž majetek převyšovaly«, slovy »znaje svou neschopnost k placení«. Neschopným k placení jest dlužník, který není s to, by veškeré své věřitele uspokojil úplně v době, přiměřené pravidlům řádného provozu dotyčného podniku, tedy — pokud jde o obchodníka nebo živnostníka — pravidlům řádného obchodu. Tato neschopnost bude sice zpravidla dána stavem předlužení, není jím však dána nutně a bezvyjimečně. Pramenem, z něhož může dlužník věřitele uspokojiti, není toliko jmění, jímž dlužník v té které době vládne a jehož lze ihned použít k úhradě dluhů (obchodní zařízení, zboží, pohledávky a pod.), nýbrž i příjmy, jež dlužník v dohledné době důvodně očekává, obzvláště výtěžek z výdělečné jeho činnosti, najmě výdělek z dalšího provozu obchodu, nebo živnosti, jejichž dosavadním provozováním získal sobě dlužník určitý kruh zákazníků a tím možnost odbytu a výdělku. Mohou-li ze všech těchto pramenů veškeré závazky dlužníka, byť předluženého, býti splněny v době přiměřené, jde o pouhé váznutí platů, t. j. o takový stav, v němž jest dlužníkovi, protože nemá platidel pohotově, toliko přechodně nemožno, by dostál všem nárokům, jež se naň činí. Rozhodným pro závěr, že nejde o pouhé váznutí platů, nýbrž o neschopnost ku placení, bude tedy, že dlužník nemůže důvodně předpokládati, že uspokojí, byť s jakýmsi průtahem, veškeré své věřitele zúplně v době přiměřené. Doba bude přiměřena a průtah nezávadný toliko tehdy, je-li obvyklo, že věřitelé dlužníkům dotyčného hospodářského postavení po takovou dobu sečkávají, nevymáhajíce svých pohledávek exekucí. Pokud jde o obchodníky (živnostníky), budou pro posuzování této obvyklosti závažnými povaha obchodu (živnosti) dlužníka, povaha pohledávek věřitelů a výše předlužení. Povaha, po případě i stanoviště obchodu (živnosti) podmiňují někdy, že obchodník (živnostník) pravidelně po některé období pracuje se ztrátou (totiž, aniž by výdělek kryl veškeré náklady, včetně živobytí dlužníka) a teprve v jiném období získá zvýšeným odbytem výdělku, který mu pak umožňuje krýti ztrátu i z období nepříznivého. Při některých druzích pohledávek, obzvláště ze směnek, předpokládá se obvykle přesné placení v době dospělosti, u jiných jest poskytování lhůty zvykem všeobecným; sluší v tomto směru zejména uvážiti, zda nezdržují se dodavatelé surovin obvykle neprodleného vymáhání pohledávek, byť i splatných, ze snahy, by zachováním hospodářské existence dlužníka přes tuto dobu tísně jeho zajistili sobě úplné, třebas opožděné zaplacení svých pohledávek a další odbyt svého zboží u něho, či zda není zvykem, vymáhat pohledávky bez dalšího poshovění, jakmile zboží, dané na úvěr, po případě výrobky z tohoto zboží jsou dlužníkem prodány. A dle výše rozpětí mezi jměním a dluhy dlužníkovými jeví se hospodářské zotavení se dlužníka věřitelům více nebo méně pravděpodobným a poskytování lhůty více nebo méně vhodným. Nezbytným předpokladem jest ale ovšem dále, že skutečné poměry dlužníkovy dávají důvodně očekávati, že se jeho majetkový stav dostatečně zlepší; nesmí jíti jen o naděje plané a skutečnými poměry neopodstatněné. Skutečnosti, které by podle těchto zásad opodstatňovaly vědomí stěžovatelovo o jeho neschopnosti k placení, nejsou v napadeném rozsudku zjištěny. Ovšem poukazují rozhodovací důvody na nepoměr mezi aktivy a pasivy při poměrně nepatrném rozsahu obchodu stěžovatelova, dále na okolnost, že stěžovatel splatil bratrovi 20000 Kč právě v době rozhodné, ve které nepřicházely ještě v úvahu jím očekávané lepší podmínky výdělečné, a konečně na to, že zisk, stěžovatelem očekávaný, byl velmi pochybným. Avšak o tom, zda a kdy si stěžovatel tyto okolnosti uvědomil, rozhodovací důvody neuvažují a nepřihlížejí ani k tomu, co uvedl stěžovatel v návrhu na vyrovnávací řízení o příčinách úpadku, ač i tyto údaje mohou býti závažnými ve směrech shora naznačených. Naopak předpokládají rozhodovací důvody, že si stěžovatel nebyl asi vědom číselně výše svých závazků. Neznal-li však stěžovatel ani rozsahu svého předlužení a neznal-li proto ani nepoměrnosti nekrytých dluhů k rozsahu své živnosti, závažnému pro výši očekávaného výdělku, nelze z pouhého vědomí, že jest předlužen, odvoditi závěr, že si byl vědom, že jest neschopným k placeni ve smyslu shora vymezeném, kdyžtě stěžovatel se hájil tím, že předpokládal, že bude s to, by uspokojil věřitele z výtěžku, jehož docílí v lázeňské saisoně 1923. Rozsudek prvé stolice spočívá tudíž na nesprávném použití zákona pokud se týče pojmu neschopnosti k placení. Proto bylo jej z důvodu čís. 9 písm. a) § 281 tr. ř. zrušiti, aniž bylo třeba zabývati se ostatními vývody zmateční stížnosti, k nimž budiž jen podotknuto, že v době před zavedením vyrovnávacího řízení jest konání splátek a dělání nových dluhů dlužníkovi, ví-li, že jest neschopen k placení, zapovězeno bez rozdílu, zda náležejí jinak k obyčejnému provozování obchodu, dále, že děláním nových dluhů byli poškozeni noví věřitelé, jež dostali toliko 25%ní kvótu svých pohledávek, a že splátky zmenšily fond, z něhož měli všichni věřitelé býti uspokojeni stejnoměrně dle poměru svých pohledávek, konečně, že příčinná souvislost mezi poškozením věřitelů a opomenutím včasného návrhu na vyrovnávací řízení musela by býti ovšem opodstatněna jinými skutečnostmi, než konáním platů a děláním nových dluhů, kteréžto protiprávní úkony jsou beztak zákonem jmenovitě samy o sobě zachyceny.

Citace:

č. 1724. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 551-553.