Čís. 1764.

Byla-li obnova trestního řízení povolena jen ve prospěch obžalovaného, nemůže mu novým rozsudkem býti uložen trest vedlejší, který mu nebyl uložen prvním nálezem.
Předpis §u 359 odstavec čtvrtý tr. ř. jest povahy hmotněprávní; jeho nezachování v neprospěch obžalovaného jest zmatkem dle čís. 11 §u 281 tr. ř.
Trestání válečné lichvy (zákon ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n.).
Ustanovení §u 3 (4) zákona nelze použiti na trestné činy, spáchané před jeho účinností.
(Rozh. ze dne 24. října 1924, Zm I 425/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalované do rozhodnutí zemského trestního soudu v Praze a to 1. do rozsudku ze dne 10. dubna 1924, pokud jím prohlášena byla Částka 6660 Kč jako neoprávněný zisk za propadlou ve prospěch státu a 2. nálezu ze dne 22. května 1924, pokud jím stěžovatelce bylo uloženo zaplatiti výše uvedeným rozsudkem přisouzený trest peněžitý 10000 Kč a zrušil tyto výroky.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá jednak rozsudek prvé stolice, pokud jím bylo vysloveno, že se dle §u 20 zákona o válečné lichvě prohlašuje obnos 6600 Kč jakožto neoprávněný zisk za propadlý, jednak dodatečný nález prvé stolice, povolivší stěžovatelce podmíněný odklad trestu, pokud ukládá stěžovatelce, aby peněžitou pokutu 10000 Kč zaplatila, jakmile rozsudek nabude právní moci. V onom směru uplatňuje stížnost zmateční důvody čís. 11 a čís. 5 §u 281 tr. ř., vytýkajíc, že nalézací soud vykročil napadeným výrokem ze své moci trestní a že jeho výrok jest neúplným, protože nezjistil, co se s lihem stalo a ponechala-li sobě stěžovatelka 10000 Kč. Vývody stížnosti možno ponechati stranou. Neboť případně poukazuje odpověď veřejného obžalobce na zmateční stížnost k tomu, že prvý rozsudek v této trestní věci vynesený — rozsudek ze dne 12. března 1921 — jímž byla stěžovatelka uznána vinnou týmiž trestnými činy jako rozsudkem nyní napadeným a, nehledí-li se k různému způsobu zostření trestu na svobodě, odsouzena k týmž trestům na svobodě i na penězích, nevyslovil propadnutí docíleného výtěžku ani i jen Části jeho. Obnova trestního řízení tímto rozsudkem skončeného byla usnesením vrchního soudu zemského v Praze ze dne 15. května 1922 povolena toliko ve prospěch stěžovatelky. Novým rozsudkem, nyní napadeným, nemohl se tudíž dle čtvrtého odstavce §u 359 tr. ř. uložiti stěžovatelce těžší trest, než byl ten, jejž jí uložil první nález. Neměl býti trest ztížen ani dalším trestem vedlejším, který prvním nálezem uložen nebyl. Vyslovil-li přes to nalézací soud v novém rozsudku propadnutí zisku, v prvém nálezu nevyslovené, porušil tím ustanovení odstavce čtvrtého §u 359 tr. ř. a zavinil tím v neprospěch obžalované důvod zmatečnosti dle čís. 11 §u 281 tr. ř. Porušené ustanovení §u 359 tr. ř. omezuje pro určité případy trestní moc soudcovskou, trestním zákonem upravenou a jest proto — třebaže bylo pojato do trestního řádu — povahy hmotně právní, takže nezachováním ho jest v neprospěch obžalované nesprávně použito zákona trestního. Proto bylo dle §u 290 tr. ř. zrušovacímu soudu postupovali z úřední povinnosti, jako kdyby vylíčený zmatek byl stížností uplatňován, a část rozsudku zmatkem stiženou zrušiti.
I v druhém směru jest stížnost oprávněna. Trestné skutky, o které jde, byly spáchány začátkem roku 1921, přesněji dle rozhodovacích důvodů začátkem února 1921, tedy netoliko před účinností zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n. — dle něhož osoby, jež byly pro válečnou lichvu odsouzeny vedle trestu na svobodě též k trestu peněžitému, jsou povinny, i když odsouzení to jest podmíněné, zaplatiti trest na penězích ihned po pravomoci rozsudku (§ 3 čís. 4), — nýbrž i před účinností zákona ze dne 18. března 1921, čís. 129 sb. z. a n., který v §u 16 vyloučil podmíněný odklad trestu, uloženého osobě starší 18 let pro trestný čin podle zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., kdežto až do té doby byl podmíněný odklad trestů uložených pro takové činy trestné, za předpokladů zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. přípustným. Vzhledem na dobu spáchání trestných činů stěžovatelky bylo otázku, zda, za jakých předpokladů a v jakém rozsahu jest podmíněný odklad trestu stěžovatelky přípustným, dle čl. IX. uvozovacího zákona k tr. zák. posuzovati i v době po účinnosti zákona čís. 129 z roku 1921, nikoli dle tohoto zákona, v tomto směru přísnějšího, nýbrž dle dosavadních mírnějších zákonů čís. 568 a 562 z roku 1919. Proto nezáleží na tom, že — jak nález prvé stolice dovozuje — nový zákon čís. 80 z roku 1924, posuzován v celku a v celé souvislosti, jest mírnější nežli zákon čís. 129 z roku 1921 a čís. 568 z roku 1919. Rozhodným jest jen, že nový zákon čís. 80/1924, připouštějící toliko podmíněný odklad výkonu trestu na svobodě, jest sám o sobě přísnějším než dřívější zákony čís. 568 a 562 z roku 1919, dle nichž bylo i za platnosti zákona čís. 129 z roku 1921 o podmíněném odkladu trestu stěžovatelky uvažovati a jež připouštěly podmíněný odklad trestu celkového, přesněji (§ 5 zákona čís. 562/1919) stanovily, že odkladem trestu (hlavního, na svobodě) jsou odloženy také tresty vedlejší (obzvláště trest na penězích). Nezáleží ani na — prvou stolicí zdůrazňovaném — kategorickém znění §u 16 zákona čís. 80 z roku 1924. Rozhodným jest, že tento zákon nenařizuje, že jeho předpisy, obzvláště předpis §u 16 mají zpětnou účinnost. Při nedostatku takovéhoto nařízení platí všeobecná zasada čl. IX. uvoz. zák. k zákonu trestnímu a dle této zásady nelze ohledně otázky, sluší-li s odkladem hlavního trestu na svobodě odložiti též výkon vedlejšího trestu na penězích či ne, na skutky stěžovatelky použiti §u 16 odstavec čtvrtý nového zákona, jelikož se podle něho má o nich jednati přísněji nežli podle zákonů v době spáchání činů platných, totiž podle zákonů čís. 562, 568 z roku 1919. Usnesl-li se nalézací soud, že se stěžovatelce povoluje podmíněný odklad trestu, nemohl tudíž dle §u 5 zákona čís. 562/1919 jinak než odložiti s výkonem trestu hlavního též výkon trestu vedlejšího. Tím, že přes povolení podmíněného odkladu trestu na svobodě stěžovatelce uložil, aby peněžitou pokutu 10000 Kč zaplatila, jakmile rozsudek nabude právní moci, vykročil soud prvé stolice ze své moci trestní a bylo i tento výrok z důvodů čís. 11 §u 281 tr. ř. jako zmatečný zrušiti.

Citace:

č. 1764. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 628-630.