Čís. 1601.

Zanedbání povinné péče (článek III. zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. ve znění §u 42 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Předložení povinných výtisků úřadu není ještě započetím rozšiřování tiskopisu.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1924, Zm I 66/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Liberci ze dne 7. prosince 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem článku III. zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák., pokud se týče §u 42 zák. ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud, uplatňujíc důvod zmatečnosti §u 281 čís. 9 a) a 5 tr. ř., vytýká, že nalézací soud podřadil čin, z něhož jest obžalovaný viněn, skutkové povaze přečinu podle článku III. zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák., nezjistiv, že bylo započato s rozšiřováním dotyčného tiskopisu. Nelze sice přehlédnouti, že není na soudu, by ve všech případech všechny podmínky pro zodpovědnost pachatelovu výslovně zjišťoval, a že povinnost ta krom zákonných známek skutkové podstaty nastává teprve, objeví-li se za hlavního přelíčení důvodné pochybnosti o tom, zda v tom či onom směru podmínky ty dány nejsou. Než v projednávaném případě nelze o tom mluviti, že výsledky hlavního přelíčení nedaly o tom pochybovati, zda je tu podmínka pro stěžovatelovu zodpovědnost, stanovená v čís. 4 článku III. cit. zák., totiž, že bylo již započato s rozšiřováním dotyčného tiskopisu, čili nic. Neboť průvodní materiál připouštěl jen závěr, soudem nalézacím též z něho vyvozený, že závadný článek byl uveřejněn v periodickém tiskopise: »Deutsche Volkswacht«, vycházejícím a tištěném v L. a státním zastupitelstvím zabaven a že zabavení bylo krajským jako tiskovým soudem potvrzeno. Zdali s rozšiřováním tiskopisu ve smyslu §u 6 tisk. zák. bylo započato, z těchto okolností vyvozovati nelze tím méně, ježto okolnost, po případě z nich plynoucí, že aspoň povinné exempláře byly úřadu předloženy, ještě započetím rozšiřování není, jak správně uvádí zmateční stížnost, dovolávajíc se rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu vídeňského ze dne 28. listopadu 1890, čís. 3119 č. sb. 1382. K tomu ještě přistupuje, že vzhledem k drahotě papíru a t. d. nelze dnes předpokládati, že z pravidla používá se v tiskařské živnosti práva, v §u 17 tiskového zákona poskytovaného, totiž začínati s rozšiřováním tiskopisu ihned po odevzdání povinných exemplářů. Uváží-li se konečně, že obžalovaný při hlavním přelíčení hájil se tím, k čemuž soud nalézací též při výměře trestu vzal zřetel, že ani řádka zabaveného článku nepřišla do veřejnosti a že okolnost ta přece jen nevylučuje, že tomu tak bylo proto, že s rozšiřováním nebylo ještě započato, nelze popírati, že bylo na soudu, by v tomto případě výslovně zjišťoval, zda je dána podmínka pro stěžovatelovu odpovědnost ve smyslu čís. 4 článku III. cit. zák. Ježto pro tento nedostatek zjištěni stkutkových nelze přezkoumati, zdali právní názor soudu nalézacího v tom směru odpovídá zákonu, a nelze se proto obejiti bez nařízení nového hlavního přelíčení, bylo ve smyslu §u 288 čís. 3 tr. ř. za souhlasu generální prokuratury podle §u 5 zák. ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 ihned v neveřejném zasedání zmateční stížnosti vyhověno a věc vrácena soudu prvé stolice, by ji znova projednal a rozhodl.

Citace:

č. 1601. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 324-325.