Čís. 1590.

Souběh zločinu podle §u 93 tr. zák. se zločinem dle §u 132 tr. zák. Ani rychlé pominutí omezování svobody nevylučuje trestnosti ve smyslu §u 93 tr. zák., doplnila-li intensita omezování újmu na právu volného pohybu; po stránce subjektivní vyžaduje se toliko, by si byl pachatel při svém úmyslném počínání vědom předsevzatého omezování osobní svobody a jeho bezprávnosti.
Nezletilá nevlastní dcera jest svěřena dozoru a výchově svého nevlastního otce, s nímž žije ve společné domácnosti. Svedení ke smilstvu je dokonaným, jestliže svedená trpěla smilný čin; byl-li smilný útok odražen, jedná se o pokus. Prostředkem ku svedení může býti i použité násilí.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1924, Kr I 830/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločiny podle §§ů 93 a 132 tr. zák. a přestupkem podle §u 411 tr. zák., zrušil napadený rozsudek, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem dokonaného svedení ke smilstvu podle §u 132 tr. zák. a uznal ho vinným zločinem nedokonaného svedení ke smilstvu podle §§ů 8, 132 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 29. června 1923 v úmyslu, aby nevlastní dceru Cecilii, osobu svěřenou jeho dohledu a výchově, k vykonání a dopuštění smilného činu přiměl, čině jí násilí a slibuje jí vše možné, předsevzal čin, vedoucí ke skutečnému vykonání jím zamýšleného zločinu, přičemž zločin jen náhodou nebyl dokonán. Jinak zmateční stížnost zamítl. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Pokud jde o výrok, odsuzující obžalovaného pro zločin podle §u 93 tr. zák., dovolává se stížnost důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. Namítá, že se nalézací soud omezil pouze na zjištění, že obžalovaný překážel své dceři Cecilii v užívání osobní svobody »třeba jenom krátký čas«, nezjistiv, jak dlouho ono omezování trvalo. Nalézací soud měl prý kromě toho zjistiti i intensitu omezování a uvésti důvody pro to. Stížnost je bezdůvodná. V zásadě je sice správno, že omezení osobní svobody nesmí trvati jen dobu tak krátkou, že by omezení to pro své rychlé pominutí nebylo jako takové ani pociťováno. Na druhé straně nevylučuje však použití zákona ani rychlé pominutí omezování, stalo-li se toto způsobem intensivnějším, jestli totiž intensita obmezování doplnila újmu na právu volného pohybu, jaká z doby samé o sobě nevzchází. Ze skutkového děje, nalézacím soudem zjištěného, nevychází však, že útočení obžalovaného trvalo jen tak zcela okamžitě, že omezování svobody jako takové nebylo ani pociťováno. Zápas napadené s obžalovaným trval zajisté více okamžiků, uváží-li se jednotlivé pokusy a počiny, jimiž obžalovaný snažil se svého cíle dosáhnouti. Určitá minimální doba omezování osobní svobody není ostatně podmínkou skutkové povahy podle §u 93 tr. zák. Na každý způsob byla však v daném případě kratší doba omezování svobody nahrazena intensitou omezování, uváží-li se jednak, že obžalovaný dle zjištění rozsudku držel napadenou pevně, tiskl ji do peřin, držel ji rukou ústa, jednak že se jednalo o děvče teprve 16tileté a o útok se strany nevlastního otce, tedy osoby stojící k ohrožené v bližším poměru a o útok, podniknutý osobou povahy hrubé a nalézající se nad to ve stavu podnapilosti a tudíž náchylnou k násilnostem. Napadená bránila se také vší silou proti útoku, křičela a byla celá rozčilená. Dle toho je právní posouzení bezvadné a není opodstatněna výtka neúplnosti zjištění, poněvadž soudem zjištěný stav skutkový stačí plně ku spolehlivému posouzení věci. Zmateční stížnost postrádá dále v rozsudku zjištění,, že obžalovaný byl jednal v úmyslu, svou dceru Cecilii omezovati v její svobodě, pokud se týče, popírá existenci takového úmyslu jednak z té příčiny, že obžalovaný byl odsouzen pro zločin podle §u 132 tr. zák., takže prý jeho úmysl nemusil směřovati k omezení svobody, jednak proto, že, bylo-li omezení svobody jen prostředkem ku spáchání jiného deliktu, není tu prý zločinu podle §u 93 tr. zák. Stížnost je bezpodstatná. Zločin podle §u 93 tr. zák. dlužno přičítati, jakmile si byl pachatel při svém úmyslném počínání vědom předsevzatého omezování svobody a jeho bezprávnosti. Toto vědomí obžalovaného nevyloučil však nalézací soud a také vyloučiti nemohl, poněvadž je zjištěno, že napadená kladla tak tuhý odpor, že se obžalovanému ani nepodařilo odpor ten zlomili. Vůči takto uzpůsobenému odporu nelze za to míti, že obžalovaný o vážnosti odporu snad pochyboval a z této příčiny protiprávnost omezování svobody nepoznal a si neuvědomil. Konečný účel pak, který obžalovaný svým jednáním sledoval, nemůže arci zrušiti odpovědnost za omezování osobní svobody, jehož mělo býti použito jako prostředku k dosažení onoho účelu. Z toho, jakož i hledě k předpisu §u 34 tr. zák., je patrno, že současná trestnost podle §u 132 tr. zák. nevylučuje ještě nikterak přičítatelnost jednání podle §u 93 tr. zák. i po stránce subjektivní. Odsouzení obžalovaného podle §u 93 tr. zák. odpovídá proto stavu věci i zákonu.
Co se tkne výroku, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem §u 132 tr. zák., je zmateční stížnost částečně důvodná. V neprávu jest arci potud, pokud popírá, že mezi obžalovaným a jeho nevlastní dcerou nebyl poměr, v §u 132 tr. zák. předpokládaný. Dle spisů a zjištění rozsudku je Cecilie nevlastní dcerou obžalovaného, bydlela s ním ve směrodatné době ve společné domácnosti a bylo jí tehdy šestnáct let. Již vzhledem k svému mladistvému věku měla v době činu zapotřebí ochrany a vedení jak po stránce tělesné, tak i v ohledu mravním. Povinnost, poskytovati jí obého, spadala dle poměrů na obžalovaného jakožto hlava domácnosti, aniž bylo třeba, by zvláštním formálním aktem nezletilá Cecilie byla dohledu obžalovaného svěřena. Poměr, odpovídající za daných okolností pojmu svěření ve smyslu §u 132 tr. zák., založen byl fakticky již tím, že matka svou nezletilou dceru přivedla do své nové, s obžalovaným společné domácnosti. Tím vzešly pro obžalovaného jakožto hlavu domácnosti podmínky autoritativního postavení, zavazujícího ho ku zvláštním povinnostem oproti osobám, autoritě jeho podřízeným, i znamená svedení nezletilé nevlastní dcery, ve společné domácnosti žijící, proto již samo sebou ono porušení povinností k pohlavní mravnosti, jež trestá se dle zvláštního předpisu §u 132 tr. zák. S hlediska zákona je nezávažno, zda obžalovaný dozor a výchovu skutečně vykonával; stači naopak, že povinnost jeho k tomu zde byla.
V právu je naproti tomu zmateční stížnost, pokud uplatňuje, že v tomto případě nejde o dokonaný, nýbrž jen o nedokonaný zločin podle §u 132 tr. zák., neboť dokonaným je svedení ke smilstvu, když se svedení podařilo, to jest, když svedená osoba trpěla smilný čin, na ní předsevzatý; byl-li smilný útok odvrácen, dlužno pachateli přičítati jen pokus. V tomto případě ztroskotalo spáchání obžalovaným zamýšleného smilného činu, soulože, o energický odpor napadené, takže obžalovanému padá k vině pouze pokus zločinu podle §§ů 8 a 132 tr. zák. Počiny, jichž obžalovaný použil, měly sloužiti jako prostředky k docílení smilného činu, jímž dle zjištěného stavu věci a dle výroku obžalovaného, by ohrožená »mu byla po vůli«, měla býti nemanželská soulož. Prostředkem ku svedení mohou býti nejen lichocení, sliby, nebo podněcování smyslnosti, nýbrž také použití násilí, pokud se jím má osoba napadená učiniti povolnou a tím docíliti spáchání nebo trpění smilného činu. Arci nesmí násilí to jíti tak daleko, by vylučovalo volnost sebeurčení sváděné osoby, poněvadž svedení předpokládá vždy dobrovolné přistoupení svedené osoby ku smilnému jednání. Pokud tedy zmateční stížnost míní, že použití násilí nemožno považovati za prostředek ku svedení, takže v činu obžalovaného nelze spatřovati ani zločin nedokonaného svedení ke smilstvu, je stížnost na omylu, nehledíc ani k tomu, že se obžalovaný podle zjištění soudu nalézacího, — ovšem na jiném místě uvedeného, — pokusil, přiměti svou nevlastní dceru k nemanželské souloži i jiným prostředkem, slibuje jí totiž vše možné, bude-li mu jen povolnou. Bylo proto zmateční stížnost, pokud napadá výrok, odsuzující obžalovaného pro zločin §u 93 tr. zák. a přestupek §u 411 tr. zák. zavrhnouti; pokud však napadá výrok, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem dokonaného svedení ke smilstvu, bylo jí vyhověti, rozsudek v tomto výroku a následkem toho i ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisejících jako zmatečný zrušiti a uznati obžalovaného vinným toliko zločinem nedokonaného svedení ke smilstvu podle §§ů 8 a 132 tr. zák.

Citace:

č. 1590. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 304-307.