čís. 1698.

Padělání peněz a cenných papírů (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n.). »Paděláním« jest činnost, jíž má předmět, na nějž se pachatelova činnost vztahuje, nabýti vzhledu a budili dojem pravého předmětu; nepředpokládá se nezbytně již hotový výrobek, způsobilý k tomu, aby byl udán; stačí každá činnost, jež má za účel napodobení peněz a jich napotomní udávání.
Ke skutkové podstatě dokonaného zločinu podle §u 1 zákona nenáleží skutečné udání padělaných peněz; stačí, že byl pachatel při pořizování padělku veden úmyslem, svéčasný hotový padělek udati jako pravý peníz.
(Rozh. ze dne 18. července 1924, Zm I 428/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčeni zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 11. dubna 1924, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným toliko zločinem nedokonaného padělání peněz podle §u 8 tr. zák. a §u 1. zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n. místo zločinem dokonaným, jak naň bylo žalováno, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti státního zastupitelství, napadající rozsudek, pokud jím obžalovaný uznán byl vinným pouze zločinem nedokonaného padělání peněz podle §u 1 I. případ zák. ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n. místo zločinem dokonaným, jak naň bylo žalováno, a dovolávající se důvodů zmatečnosti čís. 5 a 10 §u 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění již s hlediska tohoto důvodu zmatečnosti. Nalézací soud zjišťuje po skutkové stránce, že v jednom z nevyzvednutých balíků, jež z nádraží v Ústí nad L. došly na Wilsonovo nádraží v Praze, nalézaly se 4 tušem překreslené polovice čsl. 10 KČ státovek, 4 krabice různých litografovaných barev, jedna lahvička tuše, fotografické papíry, kopírovací papír, jeden gumový válec a fotografické brožury. Vše to náleželo obžalovanému. Obžalovaný hájil se v ten způsob, že zamýšlel zhotovovati reklamní obrazy, podobné čsl. 10 Kč státovkám, na obaly pro zboží a že k tomu konci rozdvojil dvě pravé 10 korunové státovky a zkoušel, která strana nejlépe se hodí ke kopírování. Přetáhl jednu stranu tušem, aby se dala lépe kopírovali, leč vše selhalo. Nelézací soud nedal víry této obhajobě vzhledem na posudek bankovního úřadu ministerstva financí v Praze ze dne 15. února 1924. Dle tohoto posudku jedná se o originelní pokus padělání 10 Kč státovek, při kterém, třeba že nebylo postupováno přísně po odborníčku, dospělo se v pracích fotomechanických přec jen tak daleko, že výsledkem mohly a musily býti padělky k oklamání způsobilé, třebaže méně zdařilé a povrchně provedené. Volené a připravené pomůcky (fotografické a tiskací desky) uznal bankovní úřad takovými, že rozmnožování usnadňují. Rozdvojování papíru státovek jakož i pracné překreslování a rozdělování dle jednotlivých tisků, ve spojení se studiem vhodné odborné literatury svědčí dle posudku o nevšední pachatelské houževnatosti. Vůči tomuto posudku dospěl soud k přesvědčení, že obžalovaný zhotovil uvedené kopie k tomu cíli, by napodoboval 10 Kč státovky, že však k dokonání činu nedošlo pro nemohoucnost, pokud se týče pro překážku odjinud v to přišlou, poněvadž prý kopie nejsou ještě k tomu způsobilými, by udány byly jako pravé peníze, kdežto zjištěno není, že by byl obžalovaný udal hotové již padělané 10 Kč státovky. Právem označuje zmateční stížnost toto stanovisko soudu právně mylným. Dle §u 1. zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z a n. dopouští se zločinu, kdo padělá peníze, by je udal jako pravé. Paděláním (napodobením) dlužno rozuměti každou činnost, jíž po úmyslu pachatelově má předmět, na nějž se činnost jeho vztahuje, nabyti vzhledu a buditi dojem předmětu, v tomto případě platidla pravého, to jest cestou zákonnou vzniklého, takže již v činnosti, obžalovaným předzevzaté a směřující ku zhotovení výrobků, jež vyvolati měly zdání, že jsou čsl. 10 Kč státovkami, tudíž platným platidlem, dlužno spatřovati padělání peněz. Dle toho nepředpokládá pojem »padělání« nezbytně již hotový výrobek, způsobilý k tomu, by byl udán, nýbrž stačí každá ani ještě tak daleko nepokročivší činnost, jen když má za účel napodobení peněz a jich napotomní udávání. V důsledku toho nenáleží, jak tomu nasvědčuje také jasný doslov zákona (»kdo padělá peníze, aby je udal jako pravé), ke skutkové podstatě dokonaného zločinu skutečné udání padělaných peněz, nýbrž čin je dovršen již i tehdy, když pachatel při pořizování padělku je veden úmyslem, svéčasný hotový padělek udati jako pravý peníz. Neshledal-li proto nalézací soud ve zjištěné činnosti obžalovaného dokonaného zločinu z té příčiny, že není prokázáno, že by byl již udával falešné 10 Kč státovky jako pravé, vyložil zákon nesprávně a je proto dovolaný důvod zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř. opodstatněn. Mylné stanovisko nalézacího soudu mělo v zápětí, že nevyřešil ani otázku subjektivního zavinění způsobem, zákonu vyhovujícím. Neboť, opodstatňuje-li již to, co obžalovaný podnikl, pojem padělání peněz, jest s hlediska subjektvní skutkové podstaty zapotřebí jen položili a zodpověděti otázku, zda předsevzal obžalovaný činnost tu v úmyslu, by padělek udal jako pravý peníz. Nalézací soud učinil však jen zjištění, že obžalovaný shora zmíněné kopie proto zhotovil, aby napodobil 10 Kč státovky. Toto zjištění jest při správném posouzeni věci nedostatečným, poněvadž jím není vyjádřeno, zda napodobení stalo se v úmyslu, svéčasný hotový padělek udati jako pravý peníz, kterýžto úmysl obžalovaný popírá. Zrušovacímu. soudu nelze proto rozhodnouti ihned ve věci samé (§ 288 čís. 3 tr. ř.), naopak jeví se potřeba, aby rozsudek byl zrušen a věc vrácena byla v rozsahu zrušení soudu prvé stolice k opětnému projednání a rozhodnutí, poněvadž otázka, zda měl obžalovaný onen úmysl, spadá do oboru otázek rázu skutkového, o nichž na základě výsledků průvodních rozhodovati je oprávněn soud nalézací (§ 258 tr. ř.).

Citace:

č. 1698. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 504-506.