Čís. 1487.Zákon o podmíněném odsouzení ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).Byl-li výrok, jímž nařízen výkon trestu, přisouzeného a podmínečně odloženého dřívějším rozsudkem, pojat, byť neprávem, do rozsudku, jest proti němu připustiti opravné prostředky, jako proti ostatním částem rozsudku (§ 8 zákona).Pro postup dle §u 6 čís. 3 zákona nestačí, že jednal odsouzený pouze proti napomenutím a výstrahám, daným mu při podmínečném odsouzení.(Rozh. ze dne 11. února 1924, Kr I 39/23.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací neshledal po ústním líčení, konaném ná zmatečni stížnost obžalované do rozsudku zemského trestního, soudu v Praze ze dne 18. prosince 1922, pokud jím nařízen byl výkon trestu, přisouzeného stěžovatelce rozsudkem zemského trestního soudu, v Praze ze dne 9. června 1922, když zmateční stížnost v zasedání neveřejném byla zavržená, výrok ten zmatečným a nepoužil tudíž ustanovení §u 290 tr. ř.Důvody:Postup nalézacího soudu jest ovšem pochybený dvojím směrem. Pro výrok, jímž byl nařízen výkon trestu, uloženého obžalované dřívějším rozsudkem, třebas téhož soudu, ze dne 9. června 1922, není, jelikož nejde o použití §u 265 tr. ř., místa v rozsudku, o nějž nyní jde. Než při tomto poklesku jde pouze o porušení formálního předpisu §u 8 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. Byl-li však výrok ten do rozsudku pojat, dlužno o něm uvažovati jako o částce rozsudku, připustiti proti němu opravné prostředky jako proti jiným výrokům rozsudku, a uvažovati o něm, i s hlediska §u 290 tr. ř. tak, jako by byl nalézací soud k němu býval formálně příslušným. Ovšem používá nalézací soud zákona opětně nesprávně, opíraje nařízení výkonu trestu, dříve uloženého, o ustanovení čís. 3 §u. 6 zákona čís. 562/1919. Neboť toto ustanoveni má na zřeteli jen případ, že soud uložil podmíněně odsouzenému dle §u 4 tohoto zákona obmezení co do místa pobytu a způspbp života, tape pro čís. 3 §u 6 nestačí, jednal-li podmíněně odsouzený, jemuž taková obmezení uložena nebyla, jen proti napomenutím a výstrahám, jež mu byly dány při podmaněném odsouzení. Než dle čís. 4 §u 6 zmíněného zákona určí soud, jenž odsoudil podmíněně odsouzeného, byl-li znova pro přestupek odsouzen, podle povahy činu i podle ostatních okolností, zda má bytí odložený trest vykonán. Hmotné právo tedy výrokem, o který jde, porušeno nebylo v tom směru, že nalézací soud vykročil ze své moci trestní; zmatku dle čís. 11 §u 281 tr. ř. tu není, pročež není důvodu pro použití §u 290 tr. ř.