Čís. 1588.

Zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Pojem »ohrožení obecného míru v republice« znamená jeho ohrožení uvnitř státu, nikoliv snad v celém území státním; stačí i ohrožení místní.
Na rozdíl od skutkové podstaty čís. 3 nevyžaduje skutková podstata čís. 5 §u 14 zákona k pojmu »hanobení národa nebo národní menšiny«, by výzva byla pronesena ve formě popuzování.
Po stránce subjektivní vyžaduje se pouze úmysl, směřující k hanobení, a vědomí, že hanobení jest způsobilé vyvolati nepřátelské smýšlení druhého národnostního tábora a musí tím dán býti podnět k porušení obecného míru.
(Rozh. ze dne 3. dubna 1924, Zm II 19/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 21. listopadu 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítá stížnost, že nalézací soud vyložil nesprávně zákon, vysloviv náhled, že výrok obžalovaného byl způsobilý, ohroziti obecný mír v republice. Stěžovatel má za to, že zákon chce podřacliti pod ustanovení čís. 5 §u 14 cit. zák. pouze taková (surovým a štvavým způsobem veřejné pronesená) hanobení národa, která mohou porušiti neb ohroziti mír v celém státním území, a nikoliv taková, z nichž mohou vzejíti nejvýše místní třenice a nepokoje. Stížnost poukazuje na to, že v tomto případě pohaněl obžalovaný pouze jednotlivce, Bartoloměje N-a, aby ukojil své osobní nepřátelství k němu za to, že mu sváděl dceru. Potupil ho ovšem pro jeho národnost, ale nepoháněl celý nárok (což prý vyplývá ze slov »takoví čeští darebáci«. Z tohoto osobního pohanění jednotlivce nemohlo dle názoru stížnosti vůbec vzejiti ani místní ohroženi míru, uváží-li se, že se obžalovaný svými slovy neobracel k zástupu, nýbrž ku svému odpůrci, a že při celé věci šlo o osobní spor a hádku, pro širší veřejnost zcela bezvýznamnou. Avšak stížnost není provedena po zákonu, pokud dává závadnému výroku jiný smysl, než jest uveden v rozsudku, a není odůvodněna, pokud jde o výklad zákonného znaku ohrožení obecného míru v republice. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný svým výrokem »My jsme Němci, českou bandu zde nesmíme trpěti« pohaněl nikoliv jednotlivce, nýbrž český národ. Tímto zjištěním smyslu závadného výroku, jež rozsudek náležitě odůvodňuje a jemuž stěžovatel není s to vytknouti žádného formálního zmatku §u 281 tr. ř., jest zrušovací soud vázán (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Vývody stížnosti, pokud vycházejí z jiného výkladu závadných slov, než jest obsažen v rozsudku, dlužno ponechati bez povšimnutí. Slova »ohrožení obecného míru v republice« znamenají proste ohrožení obecného míru uvnitř státu, nikoli snad v celém státním území, nýbrž i v jednotlivých obvodech a místech, tedy i ohrožení obecného míru čistě místní. To vyplývá zřejmě nejen ze srovnání jednotlivých skutkových podstat §u 14 zákona, které uvádějí pod čís. 2—5 jako případy rušení obecného míru popuzování k zášti a násilnostem i proti jednotlivých skupinám ano i jednotlivcům, po případě i hanobení národní menšiny, tedy případy, v nichž nemůže ani dojiti k porušení míru v celém státním území, jak správně poukazuje první soud, nýbrž i z doslovu zákona, který užívá výrazu »v republice« v protivě k následujícím slovům »nebo její mezinárodní vztahy«, dávaje tím zřejmě na jevo, že v onom případě jde o poměry uvnitř republiky, v tomto o poměr její k jiným státům. První soud tedy správně vyložil zákon v tomto směru a správně posoudil věc, vysloviv, že veřejné pohaněni české národnosti, pronesené způsobem surovým a štvavým v přítomnosti více než 100 lidí ve městě, v němž žije česká menšina, bylo způsobilé ohroziti obecný mír v K., tedy uvnitř států, v republice.
Ke skutkové podstatě čís. 5 §u 14 zákona se nežádá — jak mylně má za to stěžovatel, aby se pachatel svým hanlivým výrokem obracel k zástupu, a aby měl úmysl, popuzovati jej k zášti proti' druhé národnosti; to předpokládá skutková podstata dle čís. 3 §u 14 cit. zákona, kdežto dle čís. 5 se tresce hanobení národa nebo národní menšiny, i když nebyla výzva pronesena ve formě popuzování, ovšem musí se státi projev veřejně způsobem surovým a štvavým (těchto náležitostí zmateční stížnost vůbec nepopírá) a musí býti způsobilým, vyvolati nepřátelské smýšlení, které může dáti podnět k ohrožení obecného mírů ve státě, byť i v jediném místě. Že jsou v tomto případě všechny zákonné znaky splněny, vyplývá již z předchozích úvah. Po stránce subjektivní směřuje v čís. 5 úmysl pouze k hanobení; ovšem musí si býti pachatel vědom, že hanobení jest způsobilé, by vyvolalo nepřátelské smýšlení druhého národnostního tábora a musí tak dán býti podnět k porušení obecného míru. Že obžalovaný toho vědomí měl, zjišťuje rozsudek výslovně.

Citace:

č. 1588. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 301-303.