Čís. 1451.

Zákon o trestání válečné lichvy (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.). K skutkové podstatě §u 8 zákona není třeba, by bylo využito bytové tísně právě toho jednotlivce, na němž jest přemrštěná cena požadována.
Stačí, byla-li přemrštěná činže požadována jen jednou.
Ve směru subjektivním je třeba, by si pachatel byl vědom zřejmé premrštenosti činže, jím požadované.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1924, Kr I 14/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu pří zemském trestním soudě v Praze ze dne 16. listopadu 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 8 (3) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil však podle §u 290 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu a vrátil mu věc, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:

Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 10, správně 9 a) §u 281 tr. ř., popírá zmateční stížnost, že v tomto případě jest opodstatněna zákonná náležitost §u 8 zákona o lichvě, totiž využívání mimořádných poměrů, vyvolaných válkou. O takovémto využívání mohlo by se prý ti obžalovaného mluviti jen tenkráte, kdyby Justina M-ová trpěla skutečně bytovou tísní, čemuž zde tak není. Měla a má u obžalovaného byt, a bude jej míti, takže u ní bytové tísně není a nelze prý jí tedy u ní vůbec využívati. Je-li snad u osob jiných nebo někde jinde ve státě nouze o byty, nemůže této povšechné nouze použito býti k odsouzení obžalovaného. Stížnost je bezdůvodná. Vychází z nesprávného právního názoru, že zákon o válečné lichvě vyžaduje, by využito bylo bytové tísně právě toho jednotlivce, na kterém je zřejmě přemrštěná cena požadována. Z tohoto chybného základu činí závěry, které arci pro vadný podklad nemohou býti uznány správnými. Předmětem ochrany zákona o válečné lichvě jest celek, to jest nejširší okruh spotřebitelů. Účelem zákona jest zameziti jakémukoli neodůvodněnému stoupání cen předmětů potřeby bez ohledu na to, zda ten či onen spotřebitel zvýšením cen ocitl by se v tísni, že by předmětů potřeby nemohl pro nedostatek prostředků dosíci. Správnost stanoviska tohoto vysvítá zejména z úvahy, že pro přímé předražování (§ 7 zák. o lichvě), které podobně jako § 8 téhož zákona vyžaduje využívání mimořádných poměrů válkou vyvolaných, odsoudití jest i pachatele, který požadoval zřejmě přemrštěnou cenu za předmět potřeby na tom, kdo nakupoval tento předmět potřeby z nutnosti. Posuzuje-li se jednání obžalovaného s tohoto hlediska, jest správným stanovisko nalézacího soudu a lze o jeho opodstatněnosti tím méně pochybovati, když právě pro všeobecnou a akutní krisi bytovou cítil se zákonodárce pohnuta, vydati účinné zákony na ochranu nájemníků. Vůči tomu, co uvedeno, pozbývá na závažnosti námitka, že ani obžalovaný, ani kdokoli jiný ani hrozbou ani jakýmkoli nátlakem neb uváděním v omyl neuváděl nájemnici M-ovou byť i jen v domnělou tíseň bytovou, poněvadž, jak dovoděno, nevyžaduje se dle zákona, by pachatel využíval bytové tísně právě toho jednotlivce, na kterém je zřejmě přemrštěná cena požadována. Na věci neměnilo by ničeho, i kdyby M-ová byla nechala žádost manželky obžalovaného o placení zvýšeného nájemného nepovšimnutu, poněvadž již pouhým žádáním, tudíž jednostranným, opravdovým projevem vůle byla by trestnost založena bez ohledu na to, zda požadavku bylo druhou stranou vyhověno či nikoli.
Dovolávajíc se čís. 10, správně čís, 9 a) §u 281 tr, ř., uplatňuje dále stížnost, že ke skutkové podstatě §u 8 zák. o lichvě náleží, by někdo »žádal částky zřejmě přemrštěné atd.«, takže prý je nutno, by pachatel žádal »částky«, tedy několik částek, nejméně dvě, a to buď ve dvou případech od dvou různých osob neb osoby jedné několikráte, nejméně dvakráte po sobě. Obžalovaný žádal však prý od M-ové jen jedenkráte částku 120 Kč, kdežto druhý případ požadování zjištěn nebyl. Ani zde nelze stížnosti přisvědčiti. Náhled její nemá opory ani v doslovu ani ve smyslu a tendenci zákona. Zákon mluví v §u 8 cit. zák. o »částkách« proto, poněvadž jde o nájemné z nemovitosti, tedy o právní poměr, při kterém úplata za nemovitost, propůjčenou k užívání, poskytována bývá z pravidla v částkách časově se opakujících. Z toho, že užito množného čísla, nelze nikterak ještě dovozovati, že požadování jediné zřejmě přemrštěné částky jest vyloučeno za sankce zákona. V tomto případě dlužno ostatně odkázati stížnost na neodporovatelné zjištění rozsudku, že obžalovaný nežádal zvýšené nájemné jen pro jedno čtvrtletí, nýbrž zvýšení nájemného vůbec bez ohledu na určitou nájemní dobu. Dle tohoto jedině směrodatného zjištění, jež při uplatňování hmotněprávního důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. dlužno vzíti za základ, jest za to míti, že obžalovaný požadoval zvýšené nájemné po dobu trvání nájemné smlouvy, tedy několik částek, jak to právě stížnost žádá. Jsou-li tu zákonné předpoklady přečinu dle §u 8 zákona o lichvě, nemůže však přicházeti v úvahu pouhá trestnost politická dle zákona na ochranu nájemníků ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n., zvláště když trestnost administrativní nebrání nikterak odsouzení soudnímu, jakmile činem porušen byl veřejný zájem, jejž chrániti je účelem zákona o lichvě. Bezdůvodnou zmateční stížnost náleželo proto zavrhnouti.
Než zrušovací soud, přezkoumávaje napadený rozsudek, shledal, že rozsudek ten stižen jest zmatkem §u 281 čís. 9 a) tr. ř. ve směru, jenž sice ve zmateční stížnosti nebyl uplatňován, k němuž však, ježto tu jde o zmatek hmotněprávního rázu, dlužno přihlížeti dle §u 290 tr. ř. z moci úřední. Ke skutkové podstatě přečinu dle §u 8 lich. zákona vyhledává se totiž ve směru subjektivním, by si pachatel byl vědom zřejmé přemrštěnosti nájemného, jím požadovaného. Touto otázkou nalézací soud se vůbec nezabýval a důsledkem toho také po této stránce neučinil žádného zjištění, vyvrátiv toliko po stránce objektivní námitku obžalovaného, že nájemné jím požadované vzhledem k jeho výlohám za provedené opravy domu není přemrštěné. Tím však, že nalézací soud přes nedostatek potřebných zjištění ve směru subjektivním v skutkovém ději jím zjištěném shledal skutkovou podstatu přečinu dle §u 8 lich. zákona, nesprávně použil zákona, čímž byl při voděn zmatek dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Užívaje předpisu §u 290 tr. ř. zrušil proto zrušovací soud rozsudek soudu prvé stolice v napadené části, a ježto pro uvedený nedostatek zjištění ve věci samé nelze mu ihned rozhodnouti, odkázal věc soudu prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí (§ 288 čís. 3 tr, ř.).

Citace:

č. 1451. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 45-48.