Čís. 1643.

Podvod vylákáním původní směnky předstíráním, že podpisy akceptantů na prolongační směnce jsou pravé.
Směrodatnou jest pouze výše škody podvodem skutečně způsobené, nikoliv škody, způsobené dodatečným jednáním pachatelovým, jím v době podvodu nezamýšlené.
(Rozh. ze dne 24. května 1924, Kr II 331/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčeni zmateční stížnosti obžalovaného Rudolfa M-e do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 16. května 1923, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu dle §§ů 197, 200, 203 tr. zák. potud, že zrušil napadený rozsudek, pokud jde o zamýšlenou, po případě utrpěnou škodu 2000 Kč převyšující a podmíněnou tím kvalifikaci podle §§ů 200 a 203 tr. zák. a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Podvod spáchaný na filiálce banky stavebních živností a průmyslu spatřuje rozsudek v tom, že obžalovaný lstivým předstíráním, že podpisy Bohumila a Emilie M-ových na směnce, jím bance předložené, pocházejí od těchto osob, vylákal na orgánech banky vydání původní směnky z 1. ledna 1922, splatné k 31. březnu 1922, čímž banka na svém majetku škodu 2000 Kč převyšující utrpěti měla a též utrpěla. Rozsudek v té příčině zjišťuje na základě posudku znalce Josefa H-a, že podpis Bohumil M., na směnce z 1. dubna 1922, splatné ku 30. červnu 1922, je padělán, nepochází z ruky Bohumila M-e, nýbrž z ruky stěžovatelovy a že stěžovatel tím, že při předložení prolongační směnky vůči úředníkům zmíněné banky tvrdil, že podpisy jak Bohumila M-e, tak i Emilie M-ové jsou správné, ač tomu tak nebylo, neboť jak podpis Bohumila M-e, tak i Emilie M-ové byl padělán, a že mu tyto okolnosti aspoň ohledně Bohumila M-e zcela jistě musily býti známy, uvedl zmíněné úředníky v omyl, a že takovým jednáním, které dlužno označiti za lstivé předstírání, vylákal na nich vydání původní směnky z 1. ledna 1922, splatné k 31. březnu 1922 a tím poškodil banku o obnos 80000 Kč, úroky a útrat sporu v částce 5428 Kč 52 h, kdežto stěžovatel buduje na předpokladu od tohoto zjištění úplně odchylném a zcela libovolně sestrojeném, totiž, že Bohumil M. směnku sám podepsal a po čase ji stěžovateli odevzdal dodav, že je též podepsána od jeho manželky Emilie M-ové, že on proto zjistiv z vlastní zkušenosti, že podpis Bohumila M-e jest pravý a byv od něho ujištěn, že i podpis Emilie M-ové jest správný, mohl poctivě předložiti směnku bance a tvrditi, že je pravá. Tím padá i tvrzení zmateční stížnosti, jakoby mohlo jíti u stěžovatele jen o omyl, jenž není s podvodem totožným. Tvrzení zmateční stížnosti, že nebyla zjištěna schválnost a úmysl stěžovatele, poškoditi banku tím, že vědomě opatřil směnku nepravými podpisy a že o ní vědomě tvrdil, že je pravá, ač musil býti přesvědčen o pravém opaku, čímž patrně má býti uplatňován zmatek neúplnosti výroku dle čís. 5 §u 281 tr. ř., jest zřejmě bezdůvodné, poněvadž ve shora uvedeném zjištění rozsudku, pokud se v něm mluví o uvedení banky v omyl a poškození jí, jsou obsaženy veškeré okolnosti, jichž zjištění zmateční stížnost pohřešuje. Tím odpadá též podklad pro současně v tomto směru uplatňovaný důvod zmatečnosti dle §u 281 čís. 9 a) tr. ř.
Odůvodněna jest však, aspoň částečně, zmateční stížnost, pokud necitujíc zvláštního důvodu zmatečnosti, uplatňujíc však zmatek podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř., dovozuje, že obžalovaný, podepsav směnku správně svým jménem za sebe, banku nepoškodil a poškoditi nechtěl. Nesejde ovšem na tom, a nelze k dotyčnému tvrzení, nemajícímu opory v rozsudku a výsledcích hlavního přelíčení, vůbec podle §u 288 čís. 3 tr. ř. přihlížeti — s jakým ziskem banka knihovní pohledávku obžalovaného 80000 Kč koupila a mnoho-li obžalovanému vyplatila. Rozsudek dovozuje velkou škodu 2000 Kč daleko převyšující (80000 Kč krom úroků a útrat sporu) z okolností, že odstoupená pohledávka nyní žádnou cenu již nemá; tenkráte však, když obžalovanému první směnka z 1. ledna 1922 byla vydána, měl on ještě nemovitosti, které by asi ke krytí pohledávky banky byly stačily. Tu však přehlíží rozsudek, že vylákáním vydání původní směnky záměnou za novou směnku s falešnými podpisy Bohumila a Emilie M-ových, avšak s pravým podpisem stěžovatelovým, nebyla banka ve svých právech proti stěžovateli samému nijak zkrácena. Škoda banky záležela jen v pozbytí směnečných práv proti Bohumilu a Emilii M-ových, jen o tyto vylákáním směnky banku připraviti mohlo býti a bylo úmyslem stěžovatelovým. Tato směneční práva proti akceptentům směnky nelze však přirozeně ceniti celým směnečným obnosem s dalším příslušenstvím. Cena těchto práv bude se říditi zejména jistotou, jakou poskytuje majiteli směnky majetek osobního i směnečného dlužníka, o němž rozsudek sám zjišťuje, že měl v době vylákání směnky nemovitosti, které by asi ku krytí pohledávky banky byly stačily. Jestliže za těchto okolností skutečné lze mluviti o pachatelem zamýšlené a podvodem skutečně způsobené škodě 2000 Kč převyšující, jest alespoň pochybno. Poukazuje-li rozsudek na to, že odstoupená pohledávka nyní žádné ceny nemá, mohla by tato okolnost pro úmysl pachatelův a výši podvodem skutečně způsobené škody přijití v úvahu jen tenkráte, kdyby pachatel již v době vylákání prvé směnky byl čítal s tím, že se svého ostatního majetku vzdá a tím pohledávku svou učiní bezcennou. Proto jeví se rozsudek v rozsahu v návrhu vytknutém právně pochybeným. Bylo jej tudíž v zmíněném rozsahu jako zmatečný zrušiti, a za předpokladů §u 288 čís. 3 tr. ř. věc v objemu zrušení vrátiti do první stolice k novému projednání a rozsouzení.

Citace:

č. 1643. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 404-406.