Čís. 1670.

Listinný podvod.
Nejde o překročení obžaloby (§ 281 čís. 8 tr. ř.), byl-li obžalovaný uznán vinným zločinem podvodu, na nějž obžaloba zní, odchýlil-li se však soud od obžaloby v otázce, komu měla býti způsobena škoda, zda osobě fysické či státu, a šlo-li o škodu majetkovou či o škodu na právech.
(Rozh. ze dne 14. června 1924, Zm I 168/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 31. ledna 1924, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ů 197, 199 d) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmatečnost dle čís. 8 §u 281 tr. ř. shledává zmateční stížnost v tom, že soud překročil obžalobu, odsoudiv obžalovaného pro čin, na kterýž ani obžaloba původně nezněla, ani v hlavním přelíčení nebyla rozšířena, čímž prý porušil předpis §u 267 a zároveň také §§ů 262, 263 tr. ř. Stěžovatel dovozuje, že obžaloba vinila ho pouze, že dne 27. června 1923 v H. padělal veřejnou listinu, totiž dobytčí pas, vydaný téhož dne obecním úřadem ve V. Karlu B-ovi, připsav k pojmenování a popisu dobytčete (»červená straka«), na něž byl pas vydán, slova »s teletem cucáčem« a že takto padělanou listinu předložil na dobytčím trhu v H. Janu V-ovi, a tím (jakož i dalším ústním lstivým předstíráním) uvedl ho v omyl, kterým V. škodu na svém majetku utrpět i měl a také skutečně v Částce nejméně 1000 Kč utrpěl. Naproti tomu prý nebylo tvrzeno v obžalobě, ba ani naznačeno, že obžalovaný předložil padělaný dobytčí pas také dohlédacím orgánům v H., to jest že se jím vykázal při vstupu na trh a že je tak uvedl v omyl (ohledně počtu kusů dobytka, na který byl pas vydán) v úmyslu, aby tím stát byl poškozen na svém dohlédacím právu, pokud se týče, by účel veterinářské zdravotní kontroly, sledovaný zavedením pasů, byl zmařen. Ani při hlavním přelíčení prý nebyla obžaloba v tomto směru rozšířena (což odpovídá skutečnosti). Nenabyl-li první soud přesvědčení, že obžalovaný jednal v úmyslu, by poškodil Jana V-u, a sprostil-li ho proto z obžaloby pro zločin podle §§ů 197, 199 d), 200 tr. zák., nebyl oprávněn dle náhledu stěžovatelova odsouditi ho pro zločin podle §§ů 197, 199 d) tr. zák., spáchaný oklamáním dohlédacích orgánů v úmyslu, poškoditi stát na právu dohlédacím, poněvadž tento čin jest prý zcela jiným, než na který zněla obžaloba, a pro nový čin nesmí býti pachatel potrestán bez návrhu veřejného obžalobce. Stížnost má tedy za to, že tu nejde o případ §u 262 tr. ř., nýbrž o případ §u 263 tr. ř. S tímto náhledem však nelze souhlasiti. Předmětem obžaloby byl čin, který lze stručně označiti jako listinný podvod. Podstatnými známkami skutkové podstaty tohoto trestného činu jsou padělání veřejné listiny, její použití k oklamání jiného v úmyslu, způsobili někomu (třebas ne právě tomu, kdo je uveden v omyl) škodu buď na majetku, nebo jiných právech. Kdo byl padělanou listinou oklamán, komu měla býti způsobena škoda, zda třetí osobě fysické či státu, a zda šlo o škodu na majetku, či na právech, jsou okolnosti vedlejší, poněvadž nemění totožnosti žalobního činu, který zůstává v každém případě listinným podvodem; ovšem právní jeho kvalifikace jest různá, dle toho, zda byla uvedena v omyl osoba třetí v úmyslu, aby byla poškozena na majetku, nebo dohlédací orgány, aby byl zmařen účel státní kontroly. V onom případě spadá čin pod trestní sankci §§ů 197, 199 d) a 200 tr. zák., ve druhém pod §§y 197, 199 d) tr. zák. Přes to, že v obžalovacím spisu nebylo tvrzeno, že obžalovaný oklamal padělaným pasem nejen Jana V-u, nýbrž také dohlédací orgány v úmyslu, by zmařil policejně veterinářskou kontrolu, směl soud přihlížeti k těmto okolnostem, které vyšly na jevo teprve při hlavním přelíčení (z doznání obžalovaného, potvrzeného přečtenou četnickou zprávou) a položiti je za základ rozhodnutí, poněvadž okolnosti ty sice pozměňují žalobní děj, ale nemění jeho totožnosti. Z uvedeného plyne, že tu nejde o nový čin, od žalobního zásadně rozdílný, který by vyžadoval k odsuzujícímu výroku pod zmatečností návrh obžalobcův (§ 263, § 281 čís. 8 tr. ř.), nýbrž jde o odchylné právní posouzení žalobního děje, při němž soud v mezích §u 262 tr. ř. právem přihlédl i k novým okolnostem, neobsaženým v obžalobě. Při nezměněné totožnosti skutku nelze však mluviti o překročení obžaloby a porušení ustanovení §u 267 tr. ř., neboť první soud prostě uznal obžalovaného vinným činem trestným, jaký shledal ve skutečnosti, nejsa vázán právním podřaděním obžaloby; pochybil jen v tom, že neměl stěžovatele zároveň sprostiti z obžaloby pro trestný čin, naznačený v obžalobě (§§y 197, 199 d), 200 tr. zák.), poněvadž vyřídil obžalobu již odsuzujícím výrokem podle §§ů 197, 199 d) tr. zák.

Citace:

č. 1670. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 450-452.