Čís. 1650.

Není tu zmatečnosti dle čís. 11 §u 281 tr. ř. (§ 7 zák. čís. 471/21), uložil-li samosoudce i za použití §u 265 tr. ř. trest šestiměsíčního žaláře, nepřesahuje-li úhrn všech trestů (§ 265 tr. ř.) nejvyšší zákonnou sazbu nejtěžšího z trestných činů.
(Rozh. ze dne 31. května 1924, Kr I 779/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do. rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Litoměřicích ze dne 5. října 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ů 197 a 200 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Odvolání stěžovatelovo, pokud vytýká, že soud nalézací porušil předpis §u 265 tr. ř. tím, že při výměře trestu překročil nejvyšší hranici trestu na svobodě šesti měsíců, v tomto případě podle §u 6 zák. z 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n. přípustnou, uplatňuje věcně důvod zmatečnosti dle §u 281 čís. 11 tr. ř., avšak i tu neprávem. Stížnost vychází z mylného předpokladu, že toto· zákonné ustanovení obsahuje novou trestní sazbu. Tomu však tak není a stěžovatel poukazuje se v této příčině na důvody plenárního rozhodnutí nejvyššího soudu z 21. března 1923, čís. 1197/22, sb. n. s. č. 1170. Za tohoto předpokladu nevybočil člen nalézacího soudu, který projednal tuto věc vzhledem ku návrhu státního zastupitelství, aby byl trest vyměřen v mezích §u 6 uvedeného zákona, ze své trestní pravomoci, vyměřiv trest žaláře 6 měsíčního, ač stěžovatel byl odsouzen předchozími rozsudky krajského soudu v Litoměřicích z 19. prosince 1922 a okresního soudu v Ústí n. L. ze 26. září 1922, v onom případě pro § 460 tr. zák. do tuhého vězení na 4 dny, v případě druhém pro přestupek podle §u 32 zbroj. zák. ku pokutě 20 Kč a to pro činy, spáchané po 21. červnu 1921, kdy dopustil se činu, o který se nyní jedná. Nelze tu postupovati tak, jak to činí zmateční stížnost, která sečítá oba tyto tresty s trestem nynějším a dospívá tím ovšem ku trestu, převyšujícímu 6 měsíců, nýbrž jest jedině zkoumati, zdali samosoudce v této nynější trestní věci překročil mez, určenou mu při výměře trestu §em 6 téhož zákona. Vždyť podle §u 5 a 7 odstavec čtvrtý téhož zákona jest na samosoudci, kterýž věc projednává, prohlásiti se nepříslušným, uzná-li, že sazba, obžalobou navržená dle §u 6 téhož zákona, není dostatečnou pro čin, který jest předmětem obžaloby. Z tohoto předpisu plyne, že samosoudce smí i v případech, kde jest použiti §u 265 tr. ř., uložiti trest na svobodě plnými šesti měsíci a že jest předpisem §u 265 tr. ř. obmezen jen potud, že úhrnový trest nesmí překročiti nejvyšší trest, který jest stanoven na trestný čin, nejtěžším trestem stižený, tedy v tomto případě trest žaláře 5 let, v §u 202 tr. zák. stanovený. Že tento trest nebyl překročen, jest zřejmo, ježto trest nynější s tresty dřívějšími této trestní sazby nepřekročuje. Ježto samosoudce neuložil stěžovateli v nynější trestní věci, o níž rozhodoval podle §u 6 cit. zák., vyššího trestu, než mu tento zákonný předpis určoval, nýbrž jen nejvyšší sazbou trestu na svobodě, o které se v tomto §u mluví, nepřekročil ani tohoto předpisu. Není tudíž dán ani důvod zmatečnosti podle §u 7 cit. zák. Bylo tudíž zmateční stížnost jako bezdůvodnou zavrhnouti.

Citace:

č. 1650. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 419-420.