Čís. 1696.

Zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n. proti útisku a na ochranu svobody ve shromážděních.
Činnosti, jimiž lze spáchati trestné zmaření nebo rušení zákonně svolaného shromáždění, jsou v §u 4 zákona uvedeny výčetmo.
Rušení nebo maření křikem, zpěvem nebo jinakým hřmotěním spadá sem tehdy, je-li tato činnost zřejmým výrazem neuposlechnutí formálních nařízení, která, vztahujíce se ku průběhu schůze, vydána jsou osobami, k řízení а k zachování pořádku povolanými.
(Rozh. ze dne 14. července 1924, Zm I 392/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Rozsudkem okresního soudu v Humpolci ze dne 5. března 1924, osvobozujícím obžalované z obžaloby pro přestupek §u 4 zákona proti útisku a na ochranu svobody ve shromážděních, byl porušen zákon.
Důvody:
Podle četnických oznámení klade se obžalovaným za vinu. že dne 26. srpna 1923 v D., shromáždění, svolané s povolením příslušné polické správy organisaci čsl. strany lidové v D. na prostranství před farní budovou, na které plakáty zváni byli »lidovci«, úmyslně, k tomu napřed smluveni, rušili a konečně zmařili křikem, voláním, pokřikováním a hlomozem, ačkoli farář S , ustanovený svolavateli k řízení shromáždění а k zachování pořádku v něm, napomenul nejprve všeobecně shromážděné odpůrce a pak jednotlivce opětovně ke klidu а k slušnému chování, a pozvaný řečník přečetl § 4 zákona proti útisku a na ochranu svobody ve shromáždění a dokonce farář S k uklidnění navrhl, voliti za předsedu přítomného tajemníka čsl. strany lidové, s nímž shromáždění z větší části souhlasilo. Rozsudkem okresního soudu v Humpolci ze dne 5. března 1924 byli obžalovaní podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby, že dne 26. srpna 1923 v D. sami nebo ve spojení s jinými zmařili neb rušili tábor lidu, zákonně svolaný organisaci čsl. strany lidové, zabráněním nebo ztěžováním přístupu osobám oprávněným k účastenství, neoprávněným vniknutím, zatlačením osob přítomných nebo osob, k řízení а k zachování pořádku povolaných, aneb neuposlechnutím jejich formálních nařízení, vztahujících se k průběhu shromáždění, a že tak spáchali přestupek §u 4 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n. Soud přijal jen za prokázáno, že dne 26. srpna 1923 v D. pořádán byl před kostelem tábor lidu, svolaný organisaci čsl. strany lidové v D., na který jako řečníci pozváni byli poslanec A., řid. učitel M. a tajemník O. z J., že tábor zahájen byl farářem S-em, který pak udělil slovo řid. učiteli M-ovi, a že, sotva tento promluvil několik slov, obžalovaný M. začal tleskati rukama a počal se smáti a v zápětí na to volal obžalovaný M.: »Volit předsednictvo, tábor není správně zahájen, dříve se nesmí mluvit, dokud nebude zvoleno předsednictvo«, a že tábor lidu křikem a hlomozem byl zmařen, 2. že po pronesení věty řečníkem, řídícím učitelem M., kterému udělil slovo farář S.: »Církev římskokatolická udělala mnoho dobrého pro český národ«, povstal křik a volání, proč se nevolí předsednictvo, a v tomto hluku a vřavě nemohl řečník dále mluviti, 3. že obžalovaní křičeli, smáli se a tleskali rukama. Výrok sprošťující odůvodňuje větou, že soud nenabyl přesvědčení o vině obžalovaných z té příčiny, že prostředky zmaření nebo rušení shromáždění jsou v zákoně (§u 4 zákona proti útisku a na ochranu svobody na shromážděních) jmenovitě označeny a že pouhé maření křikem, voláním, pokřikováním a jinakým hřmotem nepostačuje., O odvolání, jež včas podal veřejný obžalobce co do viny proti tomuto rozsudku krajský jako odvolací soud v Hoře Kutné uznal právem, že se zamítá jako bezdůvodné, při čemž se poukazuje na rozhodovací důvody prvého soudce, které v odvolacím řízení změny nedoznaly a zákonu odpovídají.
Rozsudky byl porušen zákon. Jest ovšem správné, že § 4 zákona označuje výčetmo činnosti, jimiž lze spáchati trestné zmaření nebo rušení zákonně svolaného shromáždění, a že křik, pokřikování, volání nebo jinaké lomození v tomto §u jako taková činnost uvedena nejsou. Než soudy přehlížejí, že zákon spatřuje trestné zmaření neb rušení — a i v tom směru rozšiřuje ochranu svobody shromáždění, §em 15 zákona ze dne 26. ledna 1907, čís. 18 ř. zák. dosud poskytovanou — již v pouhém neuposlechnutí formálních nařízení, která, vztahujíce se ku průběhu shromáždění, vydávána jsou osobami, k řízení а k zachování pořádku povolanými. Třebaže tedy pouhé rušení nebo maření křikem, zpěvem neb jinakým lomozením ani s hlediska §u 4 zákona o útisku nepostačuje, bude přece i křik, volání neb jinaké hřmotění možno podřaditi tomuto předpisu, jsou-li zřejmým výrazem neuposlechnutím dotyčných formálních nařízení. V tomto směru první soudce zjišťuje, že tábor zahájen byl farářem S-em, který pak udělil slovo řídícímu učiteli M-ovi, a že sotva tento promluvil několik slov, obžalovaný M. začal tleskati rukama, počal se smát a v zápětí na to volal: »Volit předsednictvo, tábor není správně zahájen, dříve se nesmí mluvit, dokud nebude zvoleno předsednictvo«, a že tábor lidu křikem a hlomozem byl zmařen. Svědek Josef S, o jehož výpověď mezi jiným zjištění toto se opírá, však také udal, že napomenul učitele M-а, aby byl klidný, a vybízel též ostatní přítomné ke klidu, aby se mohla schůze odbývati. Rozsudek též cituje výpověď svědka Františka В-ho, který seznal, že farář S. a poslanec A., ujišťovali pokrokovce, že dostanou slovo, jakmile se tábor uklidní, ale pokrokovci trvali na tom, aby zvoleno bylo předsednictvo, a křičeli, že tábor není správně zahájen, a že to činilo na svědka dojem, že zamýšleli tábor lidové strany rozbiti. Svědek A. potvrdil, že obžalovaný M. i po přečtení předpisů §u 4 zákona svědkem a po výzvě k řídícímu učiteli M-ovi, by pokračoval v přednášce, pokračoval ve výkřicích: »Volte předsednictvo«. Dle výpovědi svědka А-ho uvolili se svolavatelé schůze, po případě jejich zástupcové, zvoliti předsednictvo, farář S. prohlásil, že se bude voliti předsednictvo, navrhl předsedu, s čímž lid ve většině souhlasil, ale druhá strana nesouhlasila, zejména volal učitel M.: »Dejte hlasovat proti«, a zdvihal obě ruce do výšky a ostatní straníci za ním, načež povstala znova hrozná vřava, trvající déle než hodinu, pročež farář S., vida, že vše jest marné, prohlásil tábor lidu za skončený. Podle těchto zjištění, a výsledků průvodního řízení, možno v odmítání volení předsedy a v pokračování ve shromáždění, jakož i v pozdějším konstatování výsledku volby předsedy a v pokusu pokračovali ve shromáždění za předsednictví zvoleného předsedy spatřovati formální nařízení povolaných osob, vztahujících se k průběhu shromáždění, a ve křiku atd., neuposlechnutí těchto nařízení. Soudy tedy, nechávajíce při právním posouzení děje bez povšimnutí shora uvedená zjištění a výsledky průvodního řízení, porušily zákon v §u 4 zákona, patrně jen následkem svého nesprávného právního stanoviska, které mělo též v zápětí, že soudy opomenuly zvláště také zjištění vztahu jednotlivých činů k formálním nařízením osob k řízení a zachování pořádku povolaných, jakož i úmyslu, jímž obžalovaní byli vedeni při pokřikování a hřmotění. Bylo proto zmateční stížnosti, podané generální prokuraturou podle §u 33 tr. ř. k zachování zákona, po rozumu §§ů 292 a 479 tr. ř. vyhověti a uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 1696. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 500-502.