čís. 1639.

Nelze mluviti ani o nevyřízení ani o překročení obžaloby (§ 281 čís. 7, 8 tr. ř.), byl-li rozsudek vynesen podle obžaloby, opravené obžalobcem při hlavním přelíčení bez námitek se strany obžalovaného.
Nástrojem ve smyslu §u 155 a) tr. zák. není ani ruka pachatelova ani jeho pěst.
Vykazuje-li čin veškeré náležitosti dokonaného zločinu dle §u 153 tr. zák. a mimo to též nedokonaného zločinu dle §u 155 a) tr. zák., dlužno čin vzhledem k jeho jednotnosti kvalifikovati jako zločin dokonaného těžkého uškození na těle podle §§ů 153, 155 a) tr. zák.
(Rozh. ze dne 19. května 1924, Kr I 862/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 4. prosince 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle podle §§ů 152, 153, 155 a) tr. zák. a zločinem veřejného násilí podle §u 99 tr. zák., a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
Nevyřízení obžaloby (§ 281 čís. 7 tr. ř.) spatřuje zmateční stížnost v tom, že dle obžalovacího spisu ublížil obžalovaný K-ovi na těle při vykonávání jeho úřadu (jako obecního starosty), kdežto dle rozsudku stalo se tak pro vykonávání úřadu toho. Překročena prý byla obžaloba dle zmateční stížnosti tím, že obžalován byl stěžovatel pro čin, spáchaný dne 8. září 1923, odsouzen však pro čin, který se stal později (dle rozsudku 8. října 1923). Než dle záznamu protokolu o hlavním přelíčení, v tom směru jediné směrodatného, zástupce veřejné obžaloby ihned po vyvolání věci opravil chyby, vloudivší se do obžalovacího spisu, v ten smysl, že v úvodu má státi »pro« na místě »při« vykonávání (úřadu), dále, že na místě »září« má býti správně »října« (1923). Dle dalšího záznamu stalo se tak bez námitek se strany obhájce obžalovaného. Tím pozbývá významu i výtka, že se rozsudek nezmiňuje o tom, proč došlo k oné změně, i námitka, že obžalovaný uznán byl vinným činem, pro který nebyl obžalován, konečně i tvrzení zmateční stížnosti, že ani obžalovaný ani jeho obhájce nedali souhlasu k rozšíření nebo změně obžaloby.
Přisvědčiti dlužno zmateční stížnosti, pokud, napadajíc s hlediska čís. 10 §u 281 tr. ř. rozsudkový výrok, jímž obžalovaný uznán byl vinným zločinem těžkého poškození na těle podle §u 155 a) tr. zák., namítá, že ruku nelze považovati za nástroj ve smyslu tohoto ustanovení, nýbrž že se předpokládá nástroj, rozdílný od jiného pohybu (?) nebo způsobu, vyvolaného pohybem těla lidského. Nalézací soud shledal podklad pro onen rozsudkový závěr v posudku soudních znalců (lékařů), dle něhož, poněvadž rána (úder) vedena byla prudce pěstí do dolní části břicha, tedy na takové místo, kde je lidské ústrojí velmi citlivé a choulostivé (varlata), poranění, byť samo sebou lehké, bylo učiněno takovým nástrojem a takovým způsobem, se kterým obyčejně spojeno bývá nebezpečí života. Dle úvahy rozsudkových důvodů rozuměti jest nástrojem vůbec předměty, jichž se používá za určitým cílem, za určitým účelem, následkem čehož nevyžaduje prý se ke skutkové povaze zločinu podle §u 155 a) (první věty) tr. zák., by předmět, jehož bylo použito, byl takový, s nímž obyčejně bývá spojeno nebezpečí života, nýbrž rozhodným je způsob, jakým bylo takového předmětu použito, je-li totiž způsob tělesného zranění, jinak lehkého, dle rázu použitého předmětu takový, s kterým obyčejně bývá spojeno nebezpečí života. Soud proto, uváživ dle rozsudkových důvodů jednak okolnosti, zdůrazněné v tom směru již ve znaleckém posudku, jednak, že obžalovaný jest mladým, nad obyčej zdravým a statným mužem a že byl rozhodného dne napilý, dospěl k přesvědčení, že způsob, jakým obžalovaný použil ruky, byl životu K-ovu nebezpečným. Než všechny tyto úvahy, byť jinak v podstatě správné, postrádají, mělo-li by jich býti vhodně použito na čin obžalovaného, prvého předpokladu skutkové podstaty zločinu dle prvé věty §u 155 a), aby totiž šlo o poranění přivoděné nějakým nástrojem. Definice tohoto pojmu, jak ji podávají rozsudkové důvody, je zřejmě příliš všeobecná, příliš široká, aby vystihovala řečený pojem v pravém jeho smyslu. Dle této definice spadaly by pod pojem nástrojů věci, ohledně nichž nemůže býti nejmenší pochybnosti, že pojmu tomu naprosto neodpovídají (potraviny, léky, knihy). Než, i když připustiti dlužno, že povahy nástroje ve smyslu §u 155 písm. a) tr. zák. mohou, jde-li o použití jich při poranění, nabýti i takové předměty, které pojmu nástroje v obvyklém smyslu tohoto slova neodpovídají, o tom sotva může vzejíti pochybnost, že musí jíti o věci, které nejsou součástí těla pachatelova, že tudíž nástrojem ve smyslu §u 155 a) tr. zák. není ani jeho ruka ani jeho pěst. Je ostatně příznačno, že se ony další úvahy rozsudkové výrazu »nástroj« napořád vyhýbají, mluvíce důsledně o předmětu, jehož bylo použito. Zmateční stížnosti nelze však přes to přiznati úspěchu, neboť, i když dlužno v tomto případě připustiti, že lehké poranění na těle nebylo způsobeno takovým nástrojem, s kterým obyčejně spojeno bývá nebezpečenství života, přece tu přicházejí v úvahu náležitosti, vytčené v druhé větě §u 155 a), že totiž dle zjištění nalézacího soudu byl tu úmysl způsobiti těžké poranění na těle, čímž naplněna jest skutková podstata zločinu podle §u 155 a). Úmysl tento, přivoditi těžké poranění, zjistil však soud nalézací nejen z toho, že útok obžalovaného směřoval proti dolní části břicha a že byl veden velikou silou/nýbrž i ze slov obžalovaného, nepřipouštějících pochybnosti o tom, že jednání jeho směřovalo k tomu, přivoditi ztrátu ploditelnosti K-ovy a tudíž těžké poškození na těle. Že těžké poškození skutečně nenastalo, že tedy za jiných okolností by šlo o pouhý pokus těžkého poškození na těle, nelze v tomto případě obžalovanému k dobru počítati vzhledem k jednotnosti činu, jenž zahrnuje v sobě již veškeré náležitosti dokonaného zločinu těžkého poškození na těle podle §u 153 tr. zák. a jejž, poněvadž právě jde o čin jednotný, nelze kvalifikovati jako zločin dílem nedokonaného, dílem dokonaného těžkého poškození na těle. Nedoznal tudíž obžalovaný žádné újmy tím, že rozsudkem uznán byl vinným tímto zločinem, byť dle prvé věty uvedeného ustanovení zákonného.

Citace:

č. 1639. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 386-388.