Čís. 1515.

Predražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Označení ceny předmětu potřeby ve výkladní skříni jest požadováním (§ 7 zákona), třebas nabízející zamýšlel smlouvati. Po subjektivní stránce vyhledává se pouze, by pachatel, využívaje mimořádných poměrů, vyvolaných válkou, požadoval zřejmě přemrštěnou cenu a byl si toho vědom.
Mimořádné poměry vyvolané válkou záležejí i v duševním stavu obyvatelstva, jež si zvyklo platiti za předměty potřeby bez smlouvání jakoukoliv cenu.
(Rozh. ze dne 23. února 1924, Kr 148/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Chrudimi ze dne 30. prosince 1922, jímž byla obžalovaná sproštěna dle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin dle §u 7 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Vytýká právem, že první soud, vyloučiv objektivní i subjektivní skutkovou podstatu přečinu předražování, vycházel v obou směrech z nesprávného výkladu zákona. První soud má za to, že nelze shledávati objektivní známky trestního předražování v tom, že obžalovaná označila ve výkladní skříni svého obchodu 3 páry tělocvičných střevíců cenou 45 Kč (kdežto přiměřená cena činila dle posudku znalce 30—35 Kč), poněvadž prý tato cena byla označena jen prozatímně a obžalovaná by byla při skutečném prodeji slevila. Nelze prý proto říci, a obžalovaná prý nedala ještě určitě na jevo, že by cenu ve výkladě označenou skutečně požadovala. Avšak náhled nalézacího soudu jest právně mylný. Označení určité ceny předmětu potřeby (předepsané vládním nařízením z 3. září 1920, čís. 516 sb. z. a n.) 5
nutno pokládati za nabídku zboží za označené ceny vůči každému, kdo se o zboží zajímá, tedy za skutečné požadování ceny prodejní ve smyslu lichevního zákona, který nikterak nepredpisuje, že se požadování musí státi jen ústně a vůči určité osobě jednotlivě. Že dlužno pokládati označenou cenu zároveň za požadovanou, vyplývá také z úvahy, že uvedený předpis nařizuje označovati ceny pevné, t. j. takové, za které je prodávající ochoten prodati, nikoliv snad fiktivní nebo prozatímní s výhradou dodatečného snížení, poněvadž by vyznačování takovýchto cen nemělo významu a otvíralo naopak dveře libovůli prodávajícího, tedy to, čemu nařízení chce čeliti. Dlužno totiž uvážiti, že účelem povinného označování jest, umožniti kontrolu cen konsumujícímu obecenstvu a poskytnouti mu tak účinný prostředek ochranný proti lichevním jednáním, což je možno jen na základě vyznačených cen pevných, nikoliv libovolných a nezávazných. Netřeba ostatně podotýkati, že nelze mluviti o ceně prozatímní a o výhradě dodatečného slevení tam, kde tato výhrada vůbec není kupujícímu zjevná. Rozsudek dále přehlíží, že dodatečné smlouvání a slevování nevylučuje trestnosti původního požadování zřejmě přemrštěné ceny, poněvadž jím dává požadující nepochybně na jevo, že jest ochoten přijmouti i tuto nejprve požadovanou (zřejmě přemrštěnou) cenu, kdyby ji kupující poskytl dobrovolně, nepokusiv se ani smlouvati. Subjektivní vinu obžalované vyloučil soud úvahou, že obžalovaná jednala sice obchodnicky neopatrně, bez řádné rozvahy, nikoliv však v úmyslu, by využitkovala mimořádných poměrů vyvolaných válkou, takže jejím jednáním zájem kupujícího obecenstva, jejž lichevní zákon chce chrániti před nesvědomitým vykořisťováním, nikterak ještě nebyl ohrožen. Z tohoto odůvodnění jest patrno, že nalézací soud vykládá nesprávně subjektivní skutkovou podstatu §u 7 lich. zák. v tom směru, jako by bylo třeba,by pachatel svým činem ohrožoval zájem kupujícího obecenstva. Vyhledává pouze, by pachatel, využívaje mimořádných poměrů vyvolaných válkou, požadoval zřejmě přemrštěnou cenu, při čemž se nevyžaduje, by byl veden zlým úmyslem, využitkovati těchto poměrů, jak obžalovaný v odpovědi na zmateční stížnost míní, nýbrž stačí, že si byl pachatel toho vědom. Mimořádné poměry válkou vyvolané nezáležejí však pouze v nedostatku předmětů potřeby a v neuspokojitelnosti nebo nedostatečné uspokojitelnosti poptávky po nich, nýbrž mohou záležeti i v duševním stavu obyvatelstva, jež následkem dlouholeté úplné desorientace o cenách předmětů potřeby, jakož i následkem toho, že pro veliký nedostatek těchto předmětů po léta bylo nuceno platiti jejich držitelům jakoukoliv cenu, by je jen vůbec dostalo, jest zvyklé, platiti za předměty potřeby bez smlouvání prodatelem požadovanou cenu, třebaže ohledně dotyčného předmětu nedostatku již není. Kdo tedy, počítaje s tímto zvykem obyvatelstva, žádá zřejmě přemrštěné ceny, jež by se jinak požadovati neosmelil, využívá mimořádných poměrů vyvolaných válkou. Poněvadž soud vyloučil skutkovou podstatu přečinu v objektivním i subjektivním směru právně mylně, a není zde bezvadného zjištění o vině subjektivní, nelze rozhodnouti ve věci samé a jest odůvodněno rozsudek zrušiti.

Citace:

č. 1515. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 156-157.