Čís. 1443.

Železniční strážník jest oprávněn stíhati i mimo těleso trati toho, kdo, neuposlechnuv jeho výzvy, opustiti trať, ho urazil.
(Rozh. ze dne 11. ledna 1924, Kr I 582/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. července 1923, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle §u 312 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatel, že zde není přestupku §u 312 tr. zák., poněvadž prý vůbec neurazil strážníka F-a, nýbrž pouze odmítl jeho nevlídné výroky. Ani F. ani L. nebyli ve výkonu služby, ježto prý nebyli oprávněni stíhati obžalovaného, když byl trať na F-ovo vyzvání bezodkladně opustil a na trati ničeho nedovoleného se nedopustil; obžalovaný nemohl věděti a ani nevěděl, že má co činiti se strážníky ve službě, poněvadž F. neměl ani kabátu ani čepice a o L-ovi vůbec nevěděl, proč ho pronásleduje. Stěžovatel nerušil ani nemařil prý služebního výkonu železničních strážníků a neměl vůbec úmyslu, dopustiti se něčeho trestného. Nezachoval-li se v rozčilení a obraně proti oběma zřízencům správně, mohlo by jeho jednání býti posuzováno nejvýše jako urážka na cti (čís. 10 §u 281 tr. ř.). Stížnost není odůvodněna. Dle §u 93 dopravního řádu železničního ze dne 16. listopadu 1851 čís. 1 z roku 1852 jest obecenstvo povinno uposlechnouti služebních nařízení železničních zřízenců v stejnokroji, nebo opatřených služebním odznakem, nebo legitimací. Dle §u 102 téhož dopravního řádu jsou železniční zřízenci oprávněni vykonávati moc policejní (ve všech případech, kde není policejní, nebo soudní moc po ruce) proti oněm osobám, které přestupují předpisy dopravního řádu a neuposlechnou jejich napomenutí, nebo které svým jednáním ruší nebo ohrožují bezpečnost dopravy. Dozorčí personál na trati jest povinen, každého, kdo nedovoleně na trať vstoupí, vyzvati, by ji opustil, a, zdráhá-li se tak učiniti, jest oprávněn, zadržeti ho a zaříditi, by byl předán nejbližší četnické stanici neb obecnímu úřadu, které jsou dle §u 102 žel. dopr. řádu v takových případech povinny poskytnouti železničnímu personálu nejúčinnější pomoc. Z těchto předpisů plyne, že oba strážníci F. i L. byli nejen oprávněni, nýbrž dle služebních předpisů i povinni, obžalovaného, který nejen neuposlechl vyzvání F-ova, by opustil trať, na niž neoprávněně vstoupil, nýbrž ještě ho hrubě urazil, zjistiti a odevzdati obecnímu úřadu, nebo četnické stanici k potrestání, pokud se týče za tím účelem ho i mimo trať stíhati. První soud posoudil věc správně, uznav, že oba strážníci byli ve výkonu služby, když jednali tak, jak jim služební předpisy nařizují, a jak rozsudek má za prokázáno. Poněvadž rozsudek zjišťuje, že strážník F. obžalovaného výslovně upozornil, že je strážníkem trati a že koná službu, jakož i že F. byl oděn stejnokrojem a že se dovolával pomoci druhého strážníka, který rovněž konal službu na trati, tak že to obžalovaný slyšel — jest námitka stěžovatelova, že nevěděl, že má co činiti se strážníky ve službě, pouhým brojením proti opačnému skutkovému předpokladu rozsudku, jenž z celého obsahu rozsudku vyplývá. Vzhledem k tomu, že soud bezvadně také zjistil, že obžalovaný urazil strážníka F-a slovy (aby si na něj neotvíral hubu, že jsou všichni taková rota ajzenbonská, zlodějská) a L-a skutkem, udeřiv ho tak, že zabránil dalšímu svému stíhání (§313 druhý odst. tr. zák.), jsou splněny všechny předpoklady pro odsuzující výrok. Úmyslu, uraziti nebo služební výkon zmařiti, se ke skutkové podstatě přestupku §u 312 tr. zák. (jak stěžovatel mylně za to má) nevyhledává. Byl-li urážlivým činem zmařen výkon služby, jak je zde zjištěno v případě L-ově, jest odůvodněno použití vyšší trestní sazby druhého odstavce §u 313 tr. zák. Také v tomto směru jest rozsudek správným a zde není důvodu zmatečnosti čís. 11 §u 281 tr. ř. Vývody zmateční stížnosti, které nevycházejí ve věcných námitkách ze skutkových předpokladů rozsudku práve zmíněných musí zůstati bez povšimnutí (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Poněvadž jest splněna skutková podstata činu, Ohroženého těžším trestem (§u 312 tr. zák.), netřeba uvažovati o tom, zda zakládá jednání obžalovaného pouze méně trestný, soukromožalobní přestupek urážky na cti.

Citace:

č. 1443. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 35-37.