Čís. 1457.

§ 24 zákona o tisku ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z r. 1863. Jest na zodpovědném redaktoru, by se informoval v Úředním listě o tom, zda uveřejněná stať, již hodlá znovu uveřejniti, nebyla zabavena.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1924. Kr I 241/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 15. února 1923, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin §u 24 zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z roku 1863, zrušil napadený rozsudek a uznal obžalovaného vinným ve smyslu obžaloby.
Důvody:
Rozsudek zjišťuje objektivní známky přečinu §u 24 zákona o tisku (první případ), sprošťuje však obžalovaného z obžaloby, jelikož tu prý není subjektivní podstaty skutkové. Ačkoliv dotyčná věta rozhodovacích důvodů jest poněkud nejasná, vychází z právních úvah rozsudku, že nalézací soud řídí se správným názorem, že první případ přečinu, o který jde, nepřepokládá pachatelova vědomí o zapovědí tiskopisu, jenž byl pachatelem rozšiřován, ale že stačí jinaké provinění (nedbalost) pachatele, jejž proto trestnosti zbavuje neznalost zápovědi jen, nebyla-li jím zaviněna. Rozhodovací důvody dospívají dále k závěru, že takové nedbalosti u obžalovaného není; mohlť prý obžalovaný vším právem předpokládati, že tiskopis »Jak se odrakoušťujeme« není zabaven, neboť obžalovaný reprodukoval pouze doslova článek, který byl v jiných novinách uveřejněn, aniž úřady zakročily a soudní zápověď tiskopisu »jak se odrakoušťujeme« byla vyhlášena více než jeden rok před trestným činem, o který jde. Právem napadá zmateční stížnost veřejného obžalobce tento výrok prvé stolice důvodem zmatečnosti dle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Rozsudek zjišťuje, že byl obžalovaný v době činu zodpovědným redaktorem periodického tiskopisu »B. Zeitung«, v jehož čísle 269 z 19. listopadu 1921 byl uveřejněn Článek, jenž reprodukuje doslova některá místa neperiodického tiskopisu »Jak se odrakoušťujeme«, k němuž článek sám poukazuje, podotýkaje, že byl vydán roku 1921 v P. Úkolem zodpovědného redaktora jest péče o to, by obsah časopisu, jím redigovaného, byl s hlediska trestního práva bezzávadným, obzvláště, by byl bezzávadným s hlediska §u 24 tisk. zákona, t. j. by se nepříčil zapovědí dalšího rozšiřování některého jiného tiskopisu, vyřknuté nálezem soudcovským a řádně vyhlášené. Podle §u 238 tr. zák. náleží zodpovědnému redaktoru, by znal veškerá zvláštní nařízení, která se vztahují k jeho povolání a mají význam pro řádné, zákonům hovící vykonávání jeho, tudíž obzvláště i nařízení ze dne 24. dubna 1919, čís. 7 věstníku min. spravedlnosti, že uveřejňování nálezu zmíněného rázu, v §u 36 zákona o tisku a §u 17 úřední instrukce k tomuto zákonu nařízené, děje se v Pražských úředních novinách, jejichž titul byl později změněn v záhlaví »Úřední list republiky československé«. Jedině přihlížení k veškerému obsahu tohoto úředního listu zaručuje odpovědnému redaktorovi správné posuzování otázky, zda příčí se uveřejnění některého článku zápovědi soudcovské. Dlužno proto požadovati na zodpovědném redaktoru periodického časopisu, by se udržoval ve stálé a úplné znalosti všeho, co ve jmenovaném listu bylo o nálezích zmíněného rázu uveřejněno, bez rozdílu, kdy a v jaké řeči se tak stalo. Kdyby byl obžalovaný této povinnosti řádně dostál, nemohl nevěděti o soudcovské zápovědi rozšiřování spisu »Jak se odrakoušťujeme« a nemohl nepoznati, že článek uveřejněný v čís. 259 časopisu »S. Tagblatt« z 15. listopadu 1922 reprodukuje obsah tiskopisu, jehož další rozšiřování bylo nálezem soudcovským zapověděno. Nepoznal-li to buď proto, že dotčené vyhlášky v úředním listě vůbec ne-četl, nebo proto, že na ni zapomněl, nezabezpečil se znalostí případných nálezů, jaká mu náležela a byla možná. Obžalovaný jednal tudíž nedbale, spokojiv se tím, že článek, o který jde, byl v jiném periodickém tiskopisu veřejněn, aniž úřady zakročily, neuvědomiv sobě, že tato nečinnost úřadů nezaručuje, že článek je s hlediska §u 24 tisk. zákona bezzávadným, a nepřihlédnuv k obsahu úředního listu o případné zapovědí spisu, jehož se článek jako pramene svých vývodů dovolává. Nedbalost obžalovaného je tím zřejmější a větší, že vývody článku obsahují dosti prudké útoky proti zákonům, proti ústavnímu činiteli a proti státním úřadům a poukazovaly tímto obsahem k možnosti dřívějšího zabavení dovolaného pramene a že článek poukazem na dobu a místo, kde a kdy byl vydán pramen, umožnil přezkoumati v poměrně krátké době obsah úředního listu co do případné zápovědi rozšiřování tiskopisu, jako pramene dovolaného. Skutečnosti, z nichž — jak shora uvedeno — vylučuje nalézací soud nedbalost a vinu obžalovaného, jsou tudíž pro tento závěr bez významu. Sprošťující výrok spočívá proto na nesprávném použití zákona co do pojmu nedbalosti a je zmatečným dle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Bylo jej, aniž bylo třeba zabývati se ostatními vývody stížnosti, zrušiti a dle §u 288 čís. 3 tr. ř. uznati obžalovaného vinným přečinem §u 24 zákona o tisku, jelikož dle skutkových zjištění nalézacího soudu podává se, že nevědomost obžalovaného o zapovědí tiskopisů, jehož obsah tiskem dále rozšiřoval, byla zaviněna jeho nedbalostí.

Citace:

č. 1457. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 56-58.