Čís. 1805.

Pokud výtka podloudnosti svatořečení Jana Nepomuckého je zlehčováním učení a obviňování papežů z nečestných vlastností posmíváním se zařízení církve římsko-katolické (§ 303 tr. zák.).
Ustanovením §§ů 122 a 125 ústavní listiny nebyla dotčena platnost §u 303 tr. zák.
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1924, Zm II 141/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 303 tr. zák. a přestupkem podle §§ů 3, 19 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Neprávem dovolává se zmateční stížnost ústavní listiny Československé republiky, zaručující svobodu svědomí a vyznání. Mají sice podle §u 122 ústavní listiny všichni obyvatelé republiky Československé právo, vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství, nebo víru, než dle dalšího výslovného ustanovení téhož §u jen potud, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem, nebo s dobrými mravy. Podle §u 125 ústavní listiny může býti zakázáno vykonávati určité náboženské úkony, odporují-li veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti. Vše, co takto ústavní listinou stanoveno v příčině výkonu vyznání, náboženství a víry a ohledně úkonů náboženských, platí také o všech jiných úkonech, vztahujících se na věci víry a náboženství, zejména o slovních projevech, obírajících se otázkami, sem spadajícími. Samozřejmě nesmějí ani takový úkon a projevy ocitati se v rozporu s veřejným pořádkem a řádem. Vždyť i vědecké bádání a hlásání jeho výsledků je stejně jako i umění dle výslovného ustanovení §u 118 ústavní listiny svobodné jen, pokud neporušuje trestního zákona. Než také ve věcech víry a náboženství dochází veřejný pořádek a řád, jemuž ochranu proti výstřelkům zaručují §§y 122 a 125 ústavní listiny, vnějšího výrazu v příslušných ustanoveních trestního zákona, zejména v předpisu §u 303 tr. zák., skýtajícím zákonnou ochranu mimo jiné také učením, obyčejům nebo zřízením církve nebo náboženské společnosti, státem zákonně uznané. Tyto trestní předpisy tudíž nejen nedoznaly ustanoveními ústavní listiny nižádného obmezení, nýbrž byla jimi naopak jich platnost a působnost i nadále uznána. Ani okolnost, že obžalovaný pronesl svoji řeč při oslavě Husově, není s to, odníti závadným výrokům povahu zlehčování učení církve římsko-katolické o Janu Nepomuckém, nevylučuje zejména úmyslu obžalovaného, který dle rozsudku směřoval právě k tomuto zlehčování. Stěžovatel při své řeči, jak soudem nalézacím jest zjištěno, neobmezil se na pouhé uvedení historických fakt, citovaných dle knih, jak praví zmateční stížnost, nespokojil se s pouhým popřením jsoucnosti Jana Nepomuckého, nýbrž tvrdil, že ho církev katolická nastrčila místo Jana Husí; tím jasně označil svatořečení Jana Nepomuckého vědomě podloudným, čímž implicite tutéž vlastnost přičítal i učení církve katolické o svatosti Jana Nepomuckého. Netřeba zvláště ještě dovozovati, že v tom právem dlužno shledávati zlehčování učení toho. Ostatně závadný výrok nezapadal ani do rámce oslavy Husovy, jehož významu podobným způsobem se zajisté neposlouží.

Citace:

č. 1805. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 709-710.