Čís. 1810.

Pokud je trestnou pomocná činnost, bylo-li nutno k odvrácení nebezpečí smrti plod odstraniti (§§y 5, 144 tr. zák., § 2 písm. g) tr. zák.).
Platný trestní zákon nezná t. zv. pomoci poskytnuté v krajní nouzi.
(Rozh. ze dne 27. listopadu 1924, Zm I 607/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 4. června 1924, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem spoluviny na zločinu vyhnání 5vlastního plodu podle §§ů 5, 144 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnosti, která, dovolávajíc se důvodů zmatečnosti §u 281 čís. 9 a) a 10 tr. ř., směřuje toliko proti výroku, odsuzujícímu stěžovatelku pro zločin podle §§ů 5 a 144 tr. zák. i v případě Anny H-ové, nelze přiznati oprávnění. Vycházejíc z výroku soudu, že hlavní pachatelka H-ová jednala z krajní nouze a donucení a že jí nelze proto čin žalobní přičítati za zločin (§ 2 písm. g) tr. zák.), uplatňuje s hlediska prvuvedeného zmatku, že činnost stěžovatelčina byla jen činností pomocnou ve smyslu §u 5 tr. zák., takže napadený odsuzující výrok porušuje zásadu trestního zákona, že, nebyla-li hlavní činnost činem trestným, nemůže jím býti ani činnost pomocná, při čemž poukazuje na názor Dra Josefa Prušáka, vyslovený v jeho spise »Rakouské právo trestní«, díl všeobecný str. 161, 163, že zásada, že nejen činnost záchranná krajní nouzí zasaženého, nýbrž i pomoc v nouzi, kýmkoliv poskytnutá, je beztrestnou, platí i pro naše trestní právo. Mimo to čin stěžovatelčin nemá prý rázu trestnosti, jelikož právním statkem, §em 144 tr. zák. chráněným, je plod v těle mateřském, který však v daném případě vzhledem ku zjištění, že za účelem odvrácení případného nebezpečí smrti pro Annu H-ovou bylo nutno plod z jejího života odstraniti, přestal býti statkem takovým, takže činnost, směřující k jeho odstranění, nemůže býti považována za činnost trestnou. Námitky ty jsou právně pochybené. Prvá námitka přehlíží druhý odstavec §u 5 tr. zák., dle něhož okolnosti omluvné, pro které zločin vzhledem na pachatele nebo na některého ze spoluvinníků neb účastníků toliko za příčinou jeho osobních poměrů přestává býti trestným, na ostatní spoluvinníky a účastníky vztahovány býti nemají. Z ustanovení toho plyne, že důvody, trestnost vylučující, tedy také neodolatelné donucení ve smyslu §u 2 písm. g) tr. zák., uplatňují se jen u toho z těch, kdož při trestném činu pomáhají, u koho se vyskytují; na trestnost ostatních nemají vlivu. Nemůže tedy býti řeči o tom, že trestnost činnosti pomocné přestává, stane-li se hlavní pachatel beztrestným proto, že jednal z neodolatelného donucení. Instituci t. zv. pomoci, v krajní nouzi poskytnuté (Nothilfe), platný trestní zákon nezná. Činnost pomocná, v případech krajní nouze zasaženému poskytnutá, může se tedy podle citovaného odstavce §u 5 tr. zák. státi beztrestnou jen za předpokladu, když pomáhající osobě samé možno přiznati důvod, vylučující její trestnost. Předpokladu toho v tomto případě není. Stěžovatelka za hlavního líčení nikdy netvrdila a také nalézací soud nezjišťuje, že dopustila se žalobního činu jen z neodolatelného donucení, t. j. že ;ednala buď pod fysickým tlakem, který úplně zrušil svobodu její vůle, nebo pod tlakem psychickým, způsobeným kolisí statků právních, z nichž za daných poměrů mohla zachrániti jeden jen porušením nebo obětováním druhého, méně cenného. Netvrdilať ani, že H-ová s ní sdělila, že MUDr. Richard F. poslal H-ovou, poněvadž měla tuberkulosní affekci plic, do nemocnice, by po úřadě s lékaři byl u ní proveden potrat, jelikož by donesené těhotenství mohlo zhoršiti její chorobu, po případě přivoditi i smrt; hájila se naopak původně jen tím, že se vůbec nedopustila nedovoleného činu, a pak při hlavním přelíčení uváděla, že H-ová řekla, že má rourky od báby z Hor, již zemřelé, od níž má také irigátor, a že jí strčila rourku tu do rodidel, poněvadž ji o to sama prosila. Nalézací soud dokonce zjišťuje, že žádala za pomoc od H-ové 100 Kč, a že tudíž jednala ze ziskuchtivosti. Nemůže tedy býti pochybnosti o tom, že u stěžovatelky není podmínek ani důvodu §u 2 písm. g) tr. zák., ani jiného důvodu, její trestnost vylučujícího.
Mimochodem budiž podotknuto, že skutková zjištění nalézacího soudu neopodstatňují ani jeho výroku, že podmínky §u 2 písm. g) tr. zák. jsou u hlavní pachatelky H-ové. Neboť ani z výpovědí MUDra F-a ani z posudku soudních lékařů nevychází (jak by to stav nouze ve smyslu §u 2 písm. g) tr. zák. předpokládal), že nebezpečí pro zdraví neb život H-ové bylo tak bezprostředně hrozícím, že by bylo vyžadovalo bezprostředního zasažení, aby byl zachráněn její život. Naopak z důvodů napadeného výroku vysvítá, že nalézací soud sám neměl za prokázáno, že nebezpečí to bezprostředně hrozilo. Pravíť, že pouze v případě takovém by mohl státi se čin stěžovatelem beztrestným, »kdyby porodní bába, jíž ale V-ová není, provedla takový čin tehdy, když by hrozilo bezprostřední nebezpečenství pro dotyčnou těhotnou«. Již tím jest odňata půda uvedeným námitkám. Na vyvrácenou druhé námitky stačí poukázati k tomu, že důvod pro beztrestnost činu, porušujícího statek právní, jinak zákonem trestním chráněný, je spatřovati v tom, že statek právní porušen byl za okolností, v osobě pachatelově se sběhnuvších, které zákon považuje za okolnosti omluvné, trestnost jeho vylučující. Plod, ohrožující život těhotné, zůstává právním statkem, trestním zákonem chráněným, vůči všem osobám, u kterých okolnosti ty dány nejsou. Právem tedy nalézací soud, zjistiv veškeré náležitosti skutkové povahy, podřadil čin stěžovatelem ustanovení §§ů 5 a 144 tr. zák. Tím vyvráceny jsou i vývody zmateční stížnosti, domáhající se s hlediska zmatku čís. 10 §u 281 tr. ř. in eventum podřadění činu toho skutkové povaze přestupku dle §u 431 tr. zák., nehledě ani k tomu, že tyto vývody, nedbajíce zásady v §u 283 čís. 3 tr. ř., dovolávají se okolností soudem nalézacím nezjištěné, že Anna H-ová dle svojí výpovědi svěřila se stěžovatelce se svým stavem a uvedla, že prý jí doktoři nechtějí pomoci, ač Dr. F. nařídil umělý potrat, takže též dovolávaného zmatku neprovádějí po zákonu.

Citace:

č. 1810. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 720-722.