Čís. 1617.

Zmatek dle čís. 7 §u 281 tr. ř. nelze uplatňovati ve prospěch obžalovaného.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1924, Zm II 51/24.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 14. prosince 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem predražovaní podle §u 7 odstavec třetí zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Otázku, zda jest napadeným rozsudkem obžaloba vyřízena, lze ponechati stranou. Neboť i za předpokladu, že rozsudek nevyřizuje obžaloby, nebyl by obžalovaný oprávněn napadati rozsudek důvodem zmatečnosti čís. 7 §u 281 tr. ř. Shledá-li zrušovací soud zmateční stížnost, o tento důvod se opírající, odůvodněnou, nařídí podle §u 288 čís. 2 tr. ř., nalézacímu soudu, by ohledně částí obžaloby, v napadeném rozsudku nevyřízených, podjal se nového jednání o věci a vynesl rozsudek. Nový rozsudek nalézacího soudu nemohl by však, byla-li zmateční stížnost podána toliko ve prospěch obžalovaného, býti jinakým než osvobozujícím. Nemůžeť dle druhého odstavce §u 290 a třetího odstavce §u 293 tr. ř. ani 293.3ve zrušovacím řízení, ani v případném opětném řízení prvé stolice dojíti ku přísnějšímu trestu, než jaký uložil rozsudek, jenž byl napaden toliko ve prospěch obžalovaného. Tím méně lze připustiti, by v důsledku zmateční stížnosti, podané toliko ve prospěch obžalovaného, došlo к novému výroku nalézacího soudu, jímž se obžalovaný uznává vinným skutkem, jímž původně za vinna uznán nebyl а к němuž by beztak pro uvedená zákonná ustanovení nemohlo býti přihlíženo při výměře trestu za případně již prvním rozsudkem souzené skutky. Nařízení nového projednání věci prvou stolicí nemělo by v takovém případě účelu a zákon byl by, kdyby s takovým případem počítal, přikázal zrušovacímu soudu, by obžalovaného — shledá-li stížnost, podanou v jeho prospěch z důvodu čís. 7 §u 281 tr. ř., důvodnou— sám ihned sprostil z části z obžaloby, napadeným rozsudkem nevyřízené. Není tedy nesprávným závěr, že zákon, třebaže tak výslovně neustanovuje, nepřipouští uplatňování zmatku čís. 7 §u 281 tr. ř. ve prospěch obžalovaného. Jemu není takový výklad zákona na újmu, ježto z něho vyplývá další zásada trestního řádu, že sluší obžalobu pokládati za vyřízenu ve všech jejích částech rozsudkem, o obžalobě vyneseným, nebylo-li mu obžalobcem odporováno v neprospěch obžalovaného z důvodu čís. 7 §u 281 tr. ř., takže opětnému stíhání skutku, obžalobou stihaného, brání hledisko právoplatně rozsouzené věci, obzvláště když není dle §u 263 tr. ř. obžalobci dovoleno, by po rozsudku, jenž mu takové stíhání nevyhradil, stíhal dodatečně skutek, který do obžaloby pojat nebyl, ohledně něhož se však při hlavním přelíčení objevily půtahy proti obžalovanému.

Citace:

č. 1617. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 350-351.