Čís. 1741.

»Bezbranností« (§ 128 tr. zák.) jest naprostá nezpůsobilost klásti odpor; není jí pouhé překvapení sehnuté osoby.
Skutková podstata §u 516 tr. zák. nevyžaduje, aby bylo necudným jednáním veřejné pohoršení vzbuzeno; stačí, bylo-li k tomu způsobilé.
V subjektivním směru se vyhledává, aby si pachatel byl vědom toho, že se o jeho činu může (třebas dodatečným vypravováním) dověděti více osob.
(Rozh. ze dne 29. září 1924, Zm I 420/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmatečním stížnostem obžalovaného a státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 25. dubna 1924, jímž byl František L. uznán vinným zločinem zprznění podle §u 128 tr. zák., spáchaným na Emilii H-ové a sproštěn podle §u 259 odst. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin svedení ke smilstvu podle §u 132 111. tr. zák., spáchaný na Heleně Š-ové, zrušil napadený rozsudek a přikázal věc příslušnému okresnímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaného dlužno přiznati oprávnění, pokud, opírajíc se o důvod zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř., dovozuje, že stěžovatel neměl býti při správném výkladu zákona uznán vinným zločinem §u 128 tr. zák., nýbrž že jeho necudné jednání s Emilií H-ovou mělo býti posuzováno podle §u 516 tr. zák. Předmětem zločinu zprznění podle §u 128 tr. zák. může býti kromě osoby, která nedokonala 14. roku, pouze osoba ve stavu bezbrannosti nebo bezvědomí — ať byl stav ten způsoben pachatelem nebo osobou jinou. »Bezbranností« rozumí zákon naprostou nezpůsobilost, klásti odpor; dotyčná osoba musí býti úplně přemožena, nesmí míti svobodné vůle. Pouhé překvapení osoby sehnuté není stavem bezbrannosti, poněvadž taková osoba není naprosto nezpůsobilá k obraně a není bez vůle; může útočníka na svou pohlavní čest buď odstrčiti neb odkopnouti, nebo zamýšlenému jeho dotyku zabrániti sevřením nohou, tím spíše, že před vlastním dotekem na pohlavním údu, ucítí dříve ještě dotyk ruky na svém prádle a těle. Nalézací soud nesprávně vyložil zákon, vysloviv náhled, že Emilie H-ová byla v okamžiku, kdy se jí obžalovaný dotekl, bezbranná proto, že byla před kamny sehnuta, a že obžalovaný, jda těsně vedle ní, využil jejího postavení a překvapení a sáhl jí náhle pod sukně, takže se dostal až k jejímu holému přirození. Ve skutečnosti nemůže býti o stavu bezbrannosti ve smyslu shora uvedeném řeči, chybí tudíž podstatná zákonná známka deliktu podle §u 128 tr. zák., odsuzující výrok v tomto směru nelze udržeti a bylo jej jako zmatečný zrušiti.
Zmateční stížnost státního zastupitelství právem uplatňuje proti sprošťující části rozsudku důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. dovozujíc, že zjištěné jednání obžalovaného, který Emilii H-ové jednou sáhl na přirození a vícekráte omakával Helenu S-ovou na těle, a to na přirození, na prsou i jinde, v budově a v místnostech okresního soudu v R., při úklidu, tedy na místě veřejně přístupném, kam každý okamžik mohl někdo přijíti, takže dozajista z jeho smilného činu mohlo vzejiti veřejné pohoršení, mělo býti posuzováno alespoň podle §u 516 tr. zák., a že tedy soud nesprávně použil zákona, sprostiv obžalovaného v tomto případě úplně z obžaloby. První soud měl posouditi jednání obžalovaného s hlediska ustanovení §u 516 tr. zák., třeba obžaloba návrhu na odsouzení obžalovaného i pro přestupek podle §u 516 tr. z. neobsahovala, neboť předmětem obžaloby jest skutek a soudu náleží, aby jej posuzoval se všech právnických hledisek. Necudné jednání, urážející hrubě mravopočestnost a stydlivost, předsevzal obžalovaným na způsob shora líčený jak proti H-ové tak proti Š-ové. Aby bylo necudným jednáním veřejné pohoršení skutečně vzbuzeno, se ke skutkové podstatě přestupku §u 516 tr. zák. nevyžaduje. Ovšem ale musí býti jednání to způsobilé, aby vzbudilo veřejné pohoršení a tato způsobilost jest opodstatněna tenkráte, když byl smilný čin spáchán, byť i ne veřejně, tedy přece za okolností, kde si pachatel musel býti vědom možnosti, že se o něm doví větší počet lidí. Takové okolnosti zde byly, uváží-li se, že čin se stal v místnostech soudu, každému přístupných, a že dodatečným vypravováním se dostal do veřejnosti, právě důsledkem zvláštních okolností, za nichž byl čin proveden, poněvadž si H-ová a také její společnice ve vazbě P-ová a Š-ová na chování obžalovaného stěžovaly a daly podnět k zavedení trestního vyhledávání. Poněvadž se soud nevyslovil o tom, zda si byl obžalovaný vědom, že se o jeho činu může dověděti větší počet lidí, po případě musil si býti vědom, že se jeho čin dostane dodatečným vypravováním do veřejnosti, nelze rozhodnouti ve věci samé. Bylo proto uložiti nyní příslušnému soudu okresnímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Citace:

č. 1741. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 578-580.