Čís. 1766.

Svémocné, příkazu svěřitele se příčící opatření s věcí svěřenou není zpronevěrou, jde-li o věci zastupitelné a má-li pachatel rovnocennou a stejnorodou úhradu po ruce již v době svémocného nakládání s věcí, takže jest kdykoliv s to, by dodatečně příkazu vyhověl.
(Rozh. ze dne 24. října 1924, Zm I 493/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 6. června 1924, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin zpronevěry podle §§ů 183 a 184 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Právem napadá stížnost rozsudek hmotněprávním důvodem zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Ježto rozhodovací důvody prvé stolice béřou sice za prokázáno, že obžalovaný nevyhověl příkazu svěřitelovu, jak má se svěřenými penězi nakládati, nýbrž použil jich k svým účelům, neshledávají však v tomto jednání zpronevěru a popírají úmysl obžalovaného, směřující k zadržení a přivlastnění peněz — poukazujíce na majetkové poměry obžalovaného a na možnost a předpoklad obžalovaného, že si kdykoliv opatří výpůjčkou tak nepatrnou částku, pro jejíž uložení (vydání) určitá doba stanovena nebyla, — je zřejmo, že nalézací soud řídil se názorem, že skutková podstata zpronevěry předpokládá po objektivní stránce nemožnost rovnocenné a stejnorodé náhrady za svěřenou věc v době po případě pro splnění příkazu svěřitelova nebo pro vrácení svěřené věci svěřiteli stanovené a po stránce subjektivní úmysl pachatelův, že příkazu svěřitelovu vůbec nikdy nevyhoví, nezjednaje ani dodatečně nápravu újmy, jež nastala svěřiteli svémocným naložením se svěřenou věcí, pokud se týče vědomí pachatelovo, že není a nebude s to, by dodatečně vyhověl příkazu a zjednal nápravu. Názor — jímž se patrně řídily též soukromé osoby, které dle dalšího poukazu rozhodovacích důvodů nespatřovaly u obžalovaného zpronevěřovacího úmyslu a pokládaly oznámení za výron nevraživosti — příčí se správnému výkladu zákona. Důvodem protiprávnosti a trestnosti zpronevěry je v prvé řadě porušení a zneužívání důvěry svěřitelem pachateli věnované. Odevzdávaje věc pachateli nebo zmocňuje ho k přijetí věci od jiné osoby a přikazuje pachateli, by s věcí určitým způsobem nakládal, k čemuž se pachatel zavazuje, zjednává svěřitel pachateli neomezenou skutečnou moc, nakládati s věcí dle své vůle, omezuje však právo pachatelovo na přikázaný způsob nakládání a předpokládá, že pachatel nezneužije skutečné moci nad věcí k jinakému opatření, než jaké mu bylo přikázáno. Vyjma přikázaný způsob jsou veškerá jinaká opatření s věcí, třeba že jsou pachateli skutečně možnými, smluvně a právně vyhražena svěřiteli. Svěřitel nemá proti pachateli toliko oblígační nárok na splnění příkazu, k majetku pachatelovu se vztahující, nýbrž má věcný nárok, vztahující se k určité věci svěřené, která zůstane i v rukou pachatele věcí jemu cizí. Osud věci svěřené má — i když jde o věc zastupitelnou — dle předpokladu svěřitelova, pachateli známého a proň závazného, zůstati nezávislým na osudu jmění pachatelova. Důvěru svěřitelovu, že pachatel přes neomezenost skutečné moci nevybočí z mezí práva mu uděleného, dbaje a šetře výhradného oprávnění svěřitelova k jakémukoliv jinému než k přikázanému opatření s věcí, porušuje a na úkor práv svěřitelových ku svěřené věci se vztahujících jedná pachatel, zneužívá-li skutečné mocí nad věcí k takovému opatření s ní, jaké mu právně nepřísluší buď tím, že ji s vyloučením svěřitele z disposice nad ní trvale drží pro sebe (to jest věc za sebou zadržuje) nebo tím, že s věcí jinak nakládá způsobem, k němuž jest oprávněn toliko majitel (t. j. věc sobě přivlastňuje). Je-li však zpronevěra zkrácením svěřitele na právech k určité, t. j. ku svěřené věci se vztahujících, není vyloučena tím, že újmu svěřitelovu na těchto právech lze odčiniti použitím jiných věcí třebas rovnocenných a stejnorodých ku splnění příkazu svěřitelova. Jedinou výjimkou, bude případ, že jde o věci zastupitelné a pachatel má rovnocenné a stejnorodé věci po ruce již v době svémocného, příkazu se příčícího opatření s věcí svěřenou, takže jest kdykoliv s to, aby dodatečně příkazu vyhověl, po případě svěřiteli věc se svěřenou věcí rovnocennou a stejnorodou ihned na jeho žádost (viz §§y 962, 963 obč. zák.) vydal. Neboť v takovém případě neporušuje svémocné opatření pachatelovo důvěry svěřitele, jemuž na totožnosti věci záležeti nemůže po případě nezáleží a jenž se i po svémocném opatření pachatelově může na tomto s úspěchem domoci, aby příkazu ihned vyhověl, po případě rovnocennou věc téhož druhu vydal a takto ihned zjednal týž stav v poměrech (zájmech) svěřitelových, jaký tu byl před neoprávněným úkonem pachatelovým. Nezáleží proto po stránce objektivní na tom, že obžalovaný mohl si výpůjčkou opatřití částku, rovnající se částce svěřené. Rozhodným jest jen, že obžalovaný použil peněžité částky, jež mu byla odevzdána výhradně za účelem, by ji pro vlastníka uložil, v rozporu s tímto příkazem a s porušením práv svěřitelových, k ní se vztahujících, pro vlastní účely, jako by byl neomezeným jejich vlastníkem, a, nemaje hotové peníze ve stejné výši po ruce, nebyl s to, by žádosti svěřitelově ihned, třebas jinými peněží vyhověl, pokud se týče svěřiteli vydal peníze, rovnající se svěřené částce. Po stránce subjektivní stačí vědomí pachatelovo, že porušuje důvěru svěřitelovu, t. j. že se opatření se svěřenou věcí příčí příkazu a předpokladu svěřitelově a že jest proto protiprávným, aniž záleží na tom, že obžalovaný, počítaje důvodně s možností dodatečného opatření peněz, neměl v úmyslu, by z jeho činu vzešla svěřiteli škoda trvalá, neodčinitelná. Těmito úvahami jest vyvrácen názor, jímž se řídil nalézací soud a vedl jej k závěru, že skutek obžalovaného nezakládá trestného činu k pravomoci soudů příslušejícího, obzvláště nenaplňuje pojmu zpronevěry, takže sprošťující výrok spočívá na nesprávném použití zákona.

Citace:

č. 1766. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 632-634.