Čís. 1532.

Třebas řidič nepřekročil nejvyšší rychlosti, stanovené v §u 46 nař. z 28. dubna 1910 čís. 81 ř. zák., jest mu přece opatřiti vše, by k nehodě nedošlo; nestačí po případě dávání výstražných znamení. Rychlost jízdy má voliti tak, aby byl pánem své rychlosti a aby bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována (§ 337 tr. zák.).
Spoluzavinění poškozeného ho neomlouvá.
Pokud mu nelze povoliti podmíněný odklad výkonu trestu (§ 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
(Rozh. ze dne 5. března 1924, Kr II 333/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 11. května 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života ve smyslu §§ů 335 a 337 tr. zák. a zamítl jeho odvolání do nepřiznání podmíněného odsouzení, mimo jiné z těchto
důvodů:
Stížnost namítá po stránce hmotněprávní, že stěžovatel nejel větší rychlostí, než je platnými předpisy dovolena, že dával řádně znamení a že G-ová a F-ová svůj úraz samy zavinily tím, že šly po silnici dosti blízko jejímu středu, nedávajíce pozor na signály, a uhnuly se na levo, ač stěžovatel na ně volal, aby se uhnuly na pravo. Než stížnost jest na omylu, vykládajíc sobě ustanovení min. nař. ze dne 27. září 1905, čís. 156 ř. zák. — správně min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís, 81 ř. zák., jehož § 56 ono nařízení zrušil — v ten smysl, že jízda, nepřevyšující rychlosti, nařízením stanovené, jest vždy dovolena a bezzávadna. § 46 nařízení praví, že rychlost v uzavřených místech nesmí býti nikdy větší, než 15 km za hodinu, že mimo uzavřené osady rychlost jízdy nesmí býti stupňována nad 45 km za hodinu a že nikdy rychleji nežli 6 km za hodinu nesmí býti jezděno na místech a za okolností v druhém odstavci vytčených, obzvláště na místech, kde není volného rozhledu na silnici, jako zejména při prudkých záhybech silnice, již dle slovného znění tohoto předpisu nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že uvedené číslice neznamenají míry rychlosti vždy beze všeho přípustné, nýbrž stanoví onen stupeň rychlosti, jenž nesmí vůbec a za žádných okolností býti překročen, jejž ale dlužno snížiti přiměřeně k zvláštním okolnostem případu dle všeobecné zásady, kterou vymezuje § 45 takto: »Rychlost jízdy jest za všech okolností voliti tak, aby byl řidič pánem své rychlosti a aby bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována; řidič vozidla má rychlost jízdy přiměřeně zmírniti a, je-li toho třeba zůstati státi a zaraziti motor, kdyby mohly býti jeho vozidlem způsobeny nehody nebo poruchy dopravy«. § 46 stanoví tedy všeobecný zákaz vyšší než tam naznačené rychlosti, takže již pouhé nešetřeni tohoto zákazu je správním přestupkem, trestným dle §u 55, třebaže konkrétní nebezpečí vůbec nenastalo. Až do mezí tohoto zákazu jest ale podle §u 45 řidiči použiti jen oné rychlosti, jaká mu umožňuje v případě naskytnuvšího se nebezpečí včas opatřiti, čeho třeba, by k nehodě nedošlo. Nezáleží proto na tom, zda rychlost jízdy stěžovatelovy nepřevýšila 45 km a snad ani 15 km, a nezáleželo by ani na tom, kdyby stěžovatel byl ještě před ohbím silnice zmírnil rychlost asi na 6 km, ač rozsudek na základě jím dovolávaných výpovědí svědků předpokládá patrně rychlost značně vyšší a svědek Ferdinand B., jejž označuje sama stížnost jako dlouholetého znalce — udává, že stěžovatel nejel asi větší rychlostí než 12 až 15 km. Rozhodným jest naopak jen, že stěžovatel jel s větší než takovou rychlostí, za jaké v každém okamžiku přiměřené zmírnění a po případě úplné zastavení dalšího pohybu automobilu záviselo výhradně na jeho vhodných a včasných opatřeních a za jaké mohl včasným, třeba-li okamžitým zastavením vozidla čeliti tomu, by nevyvrcholila ve škodný účinek nebezpečná situace, s jejímž náhlým objevením musel počítati, jelikož silnice tvoří na místě, o které jde, velmi ostrý záhyb, skoro v ohbí samém stojí obytný dům a podle vnější strany záhybu je zřízen plot, pro něž není volného rozhledu na část silnice, za záhybem se nalézající. Není tudíž nesprávným předpoklad nalézacího soudu, že stěžovatel jel přílišnou rychlostí, kdyžtě jest nesporno, že automobil vrazil ze zadu do G-ové a F-ové tak prudce, že obě byly poraženy, a že auto přejelo ještě trup G-ové, ve směr jízdy povalené, z čehož vyplývá, že stěžovatel nebyl, ač zpozoroval ženy již v samém ohbí silnice, 29 kroků před srážkou, s to, by auto před srážkou zastavil. Budiž připuštěno, že stěžovatel dával znamení hukačkou včas, zvláště několikráte již před ohbím silnice, neboť rozsudek opaku nezjišťuje a výpovědi svědecké v tomto směru se rozcházejí, a že takto vyhověl předpisu §u 48 nařízení. Včasné signály mají býti jiným, na téže silnici se pohybujícím lidem návěštím, že se blíží automobil, a podnětem, by i samy dbaly své bezpečnosti a včas s jízdní dráhy se uchýlily, by nedošlo k úrazu. Než nemůže býti řidiči vozidla nepovědomo, že pro nepozornost, liknavost anebo tělesnou vadu dotčených osob anebo z jiných různých příčin nebude po případě signálů vůbec, anebo že jich nebude včas dbáno a že přes včasné dání signálu mohou se utvořiti nebezpečné situace, jimž pak s úspěchem může a musí býti čeleno řidičem vozidla. Ani včasné dávání signálu nezbavuje proto řidiče automobilu povinnosti, by osvědčil i jinak v dostatečné míre pozornost a opatrnost, aby nedošlo ani k nehodám lidí, kteří přes signály neučiní sami čeho třeba, aby nebyli vozidlem zasaženi. Nezáleží proto na tom, že snad G-ová a F-ová jednaly ve značné míře neopatrně a nedbale tím, že místo po chodníku šly po samé silnici dosti blízko jejího středu, že, hovoříce spolu, nedaly pozor na signály a že neuhnuly se přes upozornění stěžovatelovo na pravo, ale že jedna z nich strhla druhou na levo ve směr jízdy automobilu. Rovněž jako podle §u 4 tr. zák. nesprošťuje pachatele zodpovědnosti za zločin ani okolnost, že osoba, zločinem dotčená, sama škody své si přála, nebo k ní svolila, nepozbývá nikdo ani vlastní nedbalostí nároku na to, by jiné osoby osvědčily onu pozornost, opatrnost a ostražitost při jakémkoliv jednání, jaké je podle povahy své spojeno s nebezpečím pro právní statky v §u 335 tr. zák. naznačené. I přes střetnuvší se nedbalost žen, nehodou postižených, zůstává stěžovatel za nehodu zodpovědným, jednal—li i sám nedbale. Po této stránce nepoukazují však pouze svědecké výpovědi rozsudkem reprodukované ku přímo nerozumnému jednání stěžovatele а k tomu, že, pustiv brzdu, vzdal se vlády nad vozidlem. Vždyť dle samotné své obhajoby jel stěžovatel, ač nebylo na pravé straně silnice, po které jel, překážky a ač viděl ženy jíti v prostřed (správně na levé straně) silnice, na tuto stranu a podržel tento směr, ač viděl, že ženy přes jeho výkřik neuhýbají se na stranu pravou. Důležitějším a nutnějším než zachování předpisu, aby vozidla používala levé strany silnice, byla péče o to, by nevzešly ze zachování tohoto předpisu nebezpečí a škoda pro ženy na silnici, třebas nedbale jdoucí. I nemohl si stěžovatel při náležité úvaze neuvědomiti, že ženy mohou býti signály, rachotem vozidla a náhlým výkřikem stěžovatelovým »na pravo« pomateny a že se pak neuhnou z dráhy vozidla tak rychle a tak účelně, jak bude třeba. Bylo proto na něm, aby použil pravé strany silnice, předejel na téže straně ženy a pak teprve ubíral se na levou stranu silnice. Neučinil-li tak, třebas v předpokladu, že se ženy na jeho výkřik uhnou včas na pravo, neosvědčil buď vědomě, neb alespoň pro nedostatečnou ostražitost oné opatrnosti, která mu náležela a podle okolností byla možná. Nelze proto shledati právní omyl v tom, že dospěl nalézací soud ze svědeckých výpovědí a z obhajoby stěžovatelovy k závěru, že stěžovatel jel, třebaže dával znamení, neopatrně, a pokládal při tom za nerozhodné, zda současně i poškozené chovaly se nedbale. Jelikož dle zjištění nalézacího soudu rychlá a neopatrná jízda stěžovatelova byla jednou, třebaže ne jedinou příčinou smrti O-ové a těžkého poškození F-ové, naplňuje jednání stěžovatelovo skutkovou podstatu přečinu podle §§ů 335 a 337 tr. zák., jímž byl takto právem uznán vinným. Bylo proto zmateční stížnost obžalovaného zavrhnoutí.
Neodůvodněno jest odvolání obžalovaného, pokud směřuje do výroku, jímž mu nebyl přiznán podmíněný odklad výkonu trestu. Obžalovaný jeda na místě nebezpečném, v ostrém záhybu silnice, kde dům a plot mu zabraňovaly ve volném rozhledu, tedy za situace povážlivé, s naprostou neostražitostí, projevil tím přímo bezohlednost vůči bezpečnosti lidského života a tudíž značnou mravní otrlost. Právem mu proto nalézací soud podmíněný odklad výkonu trestu nepovolil, kdyžtě z tohoto bezohledného jednání obžalovaného vzešly tak těžké následky, totiž kromě těžkého poškození Františky F-ové i smrt Františky G-ové.

Citace:

č. 1532. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 196-199.