Čís. 1496.

Zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Shromáždění (zástup) nevyžaduje přítomnosti většího počtu lidí; stačí několik lidí, přítomných buď schválně nebo nahodile (§ 39 čís. 2 zákona).
(Rozh. ze dne 14. února 1924, Kr I 450/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 17. května 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 305 tr. zák.
Důvody:
Pokud zmateční stížnost dovolává se důvodu zmatečnosti dle §u 281 čís. 5 tr. ř., není provedena po zákonu. Spatřuje zmatek ten jednak v tom, že rozsudek bez udání důvodů posuzuje výpovědi stejně kvalifikovaných svědků Františka Ch-y a Josefa R-a ml. různým způsobem a tím prý sám sobě odporuje, jednak v tom, že zjištění nalézacího soudu, že trestný čin byl spáchán dne 5. ledna 1923 nebo krátce potom, je prý v rozporu se spisy a výsledky průvodního řízení. O vnitřním rozporu ve smyslu dovolávaného zmatku mohlo by však býti řeč jen tehdy, kdyby prvý soud měl za prokázány skutkové okolnosti logicky nespojitelné, čehož stížnost sama netvrdí. Dotyčné vývody odporují jen nepřípustně oceňování výsledků průvodních prostředků, jež podléhá volnému uvážení soudu, a proti němuž podle §ů 258 a 288 čís. 3 tr. ř. brojiti nelze, zvláště když soud uvádí postačitelné důvody, proč nedal víry výpovědi svědka R-a a věřil svědku Ch-ovi. Ani jiného rozporu ve smyslu §u 281 čís. 5 tr. ř. tu není. Neboť ustanovení to předpokládá, by rozsudek nesprávně uváděl obsah jednotlivých svědeckých výpovědí nebo listin. Toho stížnost sama netvrdí, nýbrž oceňujíc libovolně výsledky průvodního řízení, snaží se jen pod rouškou dovolávaného zmatku brojiti proti zjištění soudu nalézacího formálně bezvadnému, že obžalovaný dne 5. ledna 1923 nebo krátce potom závadný výrok pronesl. Mimochodem budiž jen podotknuto, že stěžovatel sám ve své soukromé obžalobě na Janu T-ovou vtrdí, že T-ová mu na otevřeném lístku psala, aby se pamatoval na to, že v den útoku na ministra Dra Rašína (t. j. 5. ledna 1923) tento vražedný útok schvaloval, což nasvědčuje též závěru nalézacího soudu, dovozenému z výsledků průvodního řízení, že se zdá býti pravdě nejvýše podobným, že trestný čin stěžovateli za vinu kladený stal se právě v den atentátu. Neprávem vytýká stížnost napadenému rozsudku, dovolávajíc se zmatku dle §u 281 čís. 9 c), správně čís. 8 tr. ř., že obžaloba byla překročena tím, že stěžovatel byl uznán vinným, že dne 5. ledna 1923 nebo krátce po té závazný výrok pronesl, ačkoliv byla na stěžovatele podána obžaloba, že »jednoho dne po 5. lednu 1923 krátce po atentátu« spáchal čin mu za vinu kladený. Z důvodů obžalovacího spisu jest vidno, že přesné datum činu předběžným vyhledáváním nebylo zjištěno, nýbrž svědky usvědčujícími byl označen jako čas spáchaného činu nějaký den krátce po útoku na ministra Dra Rašína. Naproti tomu již tehdy jakož i při hlavním přelíčení nebylo pochybno, že obžalovaný závadný výrok pronesl jen jednou, a to za okolností, souhlasně vylíčených v obžalobě i v rozsudku. Nemůže tedy býti nejmenší pochybnosti o totožnosti události v obžalobě naznačené se skutkem, pro nějž stěžovatel byl soudem prvé stolice uznán vinným, nýbrž jedná se toliko o úchylku v jediné vedlejší individualisující okolnosti (čas), nedotýkající se totožnosti skutku. Nelze proto také ml uviti o překročení obžaloby ve smyslu čís. 8 §u 281 tr. ř. Generální prokuratura navrhla, by bylo použito ustanovení §u 290 tr. ř. a by obžalovaný byl podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby. Návrh ten učinila, opírajíc se o ustanovení článku IV. a IX. uvozovacího zákona k trestnímu zákonu a vycházejíc z názoru, že čin stěžovatelův je, třebaže byl spáchán před účinností zákona na ochranu republiky, posuzovati dle tohoto zákona, poněvadž nabyl již účinnosti v době, kdy rozsudek byl vynesen. Generální prokuratura dovozuje, že §em 41 zákona na ochranu republiky byla první věta §u 305 tr. zák. zrušena, a nahražena §em 16 zák. na ochr. rep., že toto ustanovení je mírnějším, než ustanovení §u 305 tr. zák., poněvadž vyžaduje, by čin byl spáchán veřejně ve smyslu §u 39 čís. 3 zák. na ochr. rep. a že této podmínky tu není. Nejvyšší soud jako soud zrušovací sdílí názor generální prokuratury, že čin, o nějž jde, je vzhledem k ustanovení článku IV. а IX. uvozovacího zákona k trestnímu zákonu posuzovati podle zákona na ochranu republiky, ježto v době, kdy byl rozsudek vynesen, nabyl již zákon na ochranu republiky účinnosti, nesdílí však názoru, že by tu nebylo podmínky veřejnosti ve smyslu §u 39 čís. 3 zákona na ochranu republiky a že proto není dána skutková podstata, trestná i podle §u 16 čís. 2 zákona na ochranu republiky. Náležitost, §em 305 tr. zák. vyžadovaná, by čin vykonán byl veřejně nebo před více lidmi, což judikaturou i naukou bylo vykládáno tak, že čin byl buď spáchán na takovém místě nebo za takových okolností, že mohl býti postřehnut i jinými osobami, nebo u přítomnosti aspoň dvou lidí, nahražena byla v §u 16 čís. 1 zákona ha ochranu republiky náležitostí veřejného vykonání činu, což podle §u 39 čís. 2 tohoto zákona znamená ve shromáždění nebo před zástupem. Ani pojmu »shromáždění« ani pojmu »zástup« zákon nevysvětluje. Žádné ze slov těchto neznamená samo o sobě velký počet lidí, nýbrž několik lidí vůbec, přítomných buď schválně, t. j. za určitým cílem se sešedších (shromáždění), nebo nahodile (zástup). Významu většího počtu nabývají výrazy shromáždění i zástup teprve připojením přídavného jména k tomu poukazujícího (velký zástup, četné shromáždění a pod.). Tak rozuměti jest těmto výrazům jazykově a souhlasně s tendencí zákona na ochranu republiky. Nelze proto přisvědčiti názoru generální prokuratury, že čin stěžovatelův jest beztrestným, naopak čin jeho byl by trestným i při posuzování se stanoviska §u 16 zákona na ochranu republiky, poněvadž jsou dány veškeré náležitosti skutkové podstaty, §em tímto požadované, zejména i veřejnost spáchání činu, ježto se ho stěžovatel dopustil u přítomnosti tří osob, náhodou přítomných, kterýžto počet vzhledem k tomu, co v té příčině bylo shora uvedeno, nelze prohlásiti za nepostačující pro pojem »zástup«. Že tento názor jest nesprávným, tomu nasvědčuje i to, že by bylo sotva lze prohlásiti za nepostačující pro pojem shromáždění, — který, jak z přiřadění obou pojmů nutno považovati za korelát pojmu zástup, — přítomnost pouze tří osob, jež se jen ze všech svolaných do shromáždění dostavily. Vzhledem k tomu, že závadným výrokem schvaloval stěžovatel zločin, uvedený v §u 7 čís. 2 zákona na ochranu republiky, bylo by na něho použiti trestní sazby žaláře od 6ti měsíců do tří let, tudíž sazby vyšší, než jakou stanoví § 305 tr. zák. Jeví se tedy býti ustanovení §u 305 tr. zák. pro stěžovatele příznivějším a stalo se proto podřadční jeho činu pod § 305 tr. zák. vzhledem k ustanovení článku IX. uvozovacího zákona k trestnímu zákonu právem a pro použití §u 290 tr. ř. nebylo důvodu.

Citace:

č. 1496. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 119-122.