Čís. 1699.

Ke skutkovým podstatám trestných činů dle §§ů 487—496 tr. zák. nevyžaduje se sice přímý úmysl urážeti (animus injuriandi), pachatel musí si však býti alespoň vědom, že se dotýká cti napadeného. Pouhé nedopatření nestačí.
(Rozh. ze dne 18. července 1924, Zm I 446/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Rozsudkem okresního soudu v Kaplici ze dne 23. října 1923, jakož i. rozsudkem krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. února 1924, byl porušen zákon v ustanovení §u 491 tr. zák.; oba rozsudky se zrušují a věc se odkazuje na okresní soud v Kaplici k novému projednáni a rozhodnutí. Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Kaplici ze dne 23. října 1923, byli obžalovaní Ludvík S., Jakub S. a Jan T. uznáni vinnými přestupkem proti bezpečnosti cti ve smyslu §u 491 tr. zák. a odsouzeni podle §u 493 tr. zák. s použitím §§ů 266 a 261 tr. zák. k peněžité pokutě po 20 Kč, pro případ nedobytnosti do vězení po 24 hodinách vesměs podmíněně se zkušebnou dobou jednoho roku. Odvolání obžalovaných bylo rozsudkem krajského soudu v Čes. Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 16. února 1924 zamítnuto. Skutkový děj, položený za základ rozhodnutí obou stolic, je dle zjištění rozsudku prvé stolice, které za své přijal i soud odvolací, tento: Obžalovaný Ludvík S. prohlásil dne 12. července 1923 u okresní politické správy v Kaplici» že sdílí stanovisko Antonína S-a a Jana L-ho, že totiž německé občanské strany trpným chováním se a opuštěním sezení (obecního zastupitelstva v Kaplici) zabránily výkonu usnesení obecní rady, týkající se stavby domu pro důstojníky, a že vidí v této pasivní resistenci obecní správy projev protistátního smýšlení, načež podepsal vlastnoručně protokol, sepsaný s ním o tomto prohlášení. Další dva obžalovaní, Jakub S. a Jan T., vyslovili dne 13. července 1923 u okresní politické správy v Kaplici svůj souhlas s obsahem protokolu, sepsaného s Ludvíkem S-em a jimi též podepsaného. Rozsudek prvé stolice zjišťuje dále, že členové německé občanské strany opustili sice zasedací síň, že však při příštím zasedání, kdy všichni členové obecního zastupitelstva byli již s předmětem řádně obeznámeni, nebylo proti zamýšlené stavbě činěno překážek. V rozsudku odvolacího soudu došla tato skutková zjištění doplnění pouze zjištěním, že ono nové sezení obecního zastupitelstva ze dne 18. července 1923 bylo ustanoveno s týmž pořadem jako schůze ze dne 11. července. K uvedeným zjištěním připojen v rozsudku prvé stolice již jen závěr rázu arci rovněž po výtce skutkového, dle něhož členové německé občanské strany neopustili zasedací síň dle přesvědčení soudu snad za tím účelem, by zmařili usnesení ohledně stavby domu pro důstojníky, nýbrž, poněvadž se mezi dvěma členy zastupitelstva strhla hádka, které se oni členové nechtěli sůčastniti. Oba soudy shledaly v protokolárních prohlášeních obžalovaných ze dne 12. a 13. července 1923 předhůzku nečestného smýšlení a opovržlivých vlastností. Dle důvodů rozsudku prvé stolice soudy nevešly na obhajobu obžalovaných, dle níž tito, jsouce náhledu, že členové německé občanské strany chtějí oddalovati po případě mařiti výkon akce, ležící v zájmu státu, vyslovili jen všeobecně svoje mínění, podali tudíž jen dovolenou kritiku chování se ostatních členů obecního zastupitelstva. Soudy dospěly naopak k závěru, dle něhož nelze prý říci, že ono prohlášení obžalovaných bylo pouze oprávněnou kritikou jednání německých členů obecního zastupitelstva.
Oběma rozsudky, totiž jich výrokem o otázce, zakládá-li jednání obžalovaných skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti cti podle §u 491 tr. zák., jímž byli vinnými uznáni, také po stránce subjektivní, byl porušen zákon. Třebaže se ke skutkovým podstatám trestných činů proti bezpečnosti cti podle §§ 487—496 tr. zák. nevyžaduje přímý úmysl urážeti (animus ijuriandi), je nezbytným předpokladem těchto skutkových podstat ve směru subjektivním pachatelovo vědomí, že se svým činem dotýká některým ze způsobů, naznačených v oněch zákonných ustanoveních, cti osoby jím napadené. V projednávaném případě bylo proto nezbytno v rozsudku zjistiti, že si obžalovaní byli toho vědomi, že svými prohlášeními viní soukromé obžalobce z nečestného smýšlení a z opovržlivých vlastností. Tohoto vědomí obžalovaných rozsudky nejen nezjišťují, nýbrž odůvodnění výroku soudu prvé stolice o výměře trestu, s níž se stotožnil i soud odvolací, nasvědčuje naopak tornu, že oba soudy vycházely při řešení otázky, o niž jde, ze zřejmě mylného právního názoru, jakoby se ke skutkové podstatě přestupku, jímž obžalovaní byli uznáni vinnými, nevyžadovalo ani pachatelovo vědomí, že svým činem jiného uráží, jakoby totiž uvedený čin trestný bylo lze spáchati i pouhým nedopatřením. Shledalť soud prvé stolice okolnost, polehčující obžalovaným při výměře trestu, dle rozsudkových důvodů v tom, že se činu dopustili v rozčílení, nikoli ve zlém úmyslu, nýbrž jsouce toho mínění, že mohou závadnými slovy kritisovati druhou stranu, že se tedy přestupku dopustili nedopatřením. Povinnost soudů, věnovati řešení otázky subjektivního zavinění obžalovaných, zejména jejich shora již naznačené obhajobě zvýšenou pozornost, byla tím naléhavější, kdyžtě celkový výsledek hlavního přelíčení, který arci z valné části nedošel výrazu v rozsudcích, mohl při správném použití zákona velmi padati na váhu ve prospěch obžalovaných, pro odvolací soud zejména pokud jde o svědecký údaj vrchního okresního komisaře Dra. Jaroslava K-y, který závadný protokol podle jejich výpovědí koncipoval a který při svém výslechu, předsevzatém následkem opatření odvolacího soudu ve smyslu §u 476 tr. ř. uvedl, že se mu nezdá, že obžalovaný S. mínil svým udáním obžalobce uraziti, (nebo dáti podnět k tomu, by byli trestně stíháni), že netvrdil, že obecní správa jedná neloyálně a proti státu, nýbrž sdělil pouze svou subjektivní obavu, že by důvodem jednání obecní správy mohlo býti protistátní smýšlení; to právě chtěl prý svědek naznačiti slovem: »vidí«, uvedeným v protokole ze dne 12. července 1923. je na bíledni, že tento údaj svědkův má stejný význam i ohledně prohlášení dalších dvou obžalovaných S-y a T-a.

Citace:

č. 1699. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 506-508.