Čís. 1461.

Pokud požívá orgán pohraniční finanční stráže ochrany §u 68 tr. zák.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1924, Kr I 489/23.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Antonína R-a a Františka H-a do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 4. května 1923, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí podle §u 81 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 10, správně čís. 9 a) §u 281 tr. ř., zmateční stížnost především namítá, že rozsudek neprávem spatřuje ve finančním strážmisťm Antonínu H-ovi, který neměl na sobě ani služebního stejnokroje ani služebních odznaků, zejména nenesl poboční zbraně, osobu, chráněnou ustanovením §u 68 tr. zák., v zápětí snaží se však zejména vzbuditi pochybnosti v tom směru, zda obžalovaní věděli, že mají co činiti s finančním orgánem, konajícím službu. Zmateční stížnost je v obojím směru neodůvodněnou. Rozsudek zjišťuje o strážmistru H-ovi, že byl v stejnokroji, což vyhovuje ustanovení §u 7 nařízení vlády republiky Československé zę dne 17. ledna 1920, čís. 40 sb. z. a n. (ku provedení zákona ze dne 12. prosince 1919, čís. 28 sb. z. a n. z roku 1920), že se služba pohraniční finanční stráže koná ve stejnokroji. Ostatně šlo by tu zajisté o lhostejnou okolnost pro posouzení otázky, zda se strážmistr H,.nacházel ve výkonu služby, ježto ustanovení §u 7 nařízení má zajisté na zřeteli jen pravidelný výkon služby pohraniční finanční stráže a nikoliv podmínku platného vykonávání této služby, jak lze usuzovati i z pozdější úpravy služby pohraniční finanční Stráže v nařízení čís. 201 z roku 1923 (§§y 11 a 12). Bezvýznamno jest dále s téhož hlediska, zdá niěl strážmistr H. služební pušku, ježto ani článek V. nařízení ze dne 7. září 1920, čís. 530 sb. z. a n. nečiní nošení pušky podmínkou platného vykonávání služby pří pohraniční finanční stráži. Rozhodným je, že strážmistr, ačkoliv šel v rozhodnou dobu původně ze služby, zakročil, zpozorovav na silnici několik podezřelých osob, dle instrukce ihned služebně tím, že jednu z oněch osob, obžalovaného R-a, zadržel a ho vyzval, by se vykázal a udal, má-li věci, podléhající clu. Uváží-li se, že strážmistr H. postupoval přesně dle ustanovení §§ů 81, 82, 93 a 96 instrukce pro finanční stráž, obsažené n nařízení ministerstva financí čís. 45 věstníku z roku 1907, vyplývá nepochybně ze zjištění napadeného rozsudku, že strážmistr H. vykohával službu podle vlastního uvážení, jak jest mu to dovoleno podle §u 106 pravě zmíněné instrukce. Rozsudek zjišťuje přes to na základě doznání obou Obžalovaných dále, že nejen R. věděl, že byl zadržen finančním strážním úředníkem, nýbrž že i obžalovaný H. poznal, že onen muž má na sobě uniformo. Konečně zjišťuje rozsudek na základě svědecké výpovědi strážmistra H-a, že během celého výstupu volal opětně: »Stát, finanční stráž« (§ 96 zmíněné instrukce), což i obžalovaný R. při svém výslechu připustil.

Citace:

č. 1461. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 61-62.