Čís. 1501.Ideální souběh zločinu dle §u 122 b) tr. zák. se zločinem dle §u 87 tr. zák. a s přečinem dle §u 303 tr. zák.(Rozh. ze dne 15. února 1924, Kr II 245/23.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 1923, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem rušení náboženství dle §u 122 písm. b) tr. zák., zločinem veřejného násilí dle §u 87 tr. zák. a přečinem dle §u 303 tr. zák. Důvody:Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečností čís. 5, 9 a) a 10 §u 281 tr. ř. Výtky proti rozsudku s hlediska důvodu zmatku čís. 5 jsou vesměs zřejmě neodůvodněny. Tomu je tak především, pokud zmateční stížnost vytýká rozsudkovému zjištění, dle něhož obžalovaný vykřikl slova: »dolů s chlapama«, nedostatečnost a neúplnost. Vývody, jimiž zmatečnostní stížnost výtku podrobně provádí, nejsou než nepřípustným brojením proti přesvědčení nalézacího soudu o pravdivosti dotyčného údaje svědka Františka H-y. V rozhodovacích důvodech je toto přesvědčení nalézacího soudu odůvodněno velmi podrobně a vesměs případně, při čemž se zejména také dovozuje, proč nemůže padati na váhu tvrzení obžalovaného, že svědek měl na něho zlost. Nemá dále významu a není, jak za to má zmateční stížnost, dokonce podstatným rozdíl, spočívající v tom, že svědek H. při odročeném hlavním přelíčení dne 7. listopadu 1922 uvedl výrok obžalovaného ve znění: »Ven s chlapama«, naopak možno právem říci, že, ať se jedná o podřadění výroku toho pod skutkovou podstatu zločinů dle §§ů 122 b), 87 nebo přečinu dle §u 303 tr. zák., vnitřní smysl, tendence i dosah jehoi je za rozsudkového předpokladu, že směřoval proti děkanu P. Z-ovi a kaplanu P. H-ovi, jeden a týž bez rozdílu, zda zněl: »dolů s chlapama«, či »ven s chlapama«. Ostatně vypovídal svědek H. i při hlavním přelíčení dne 7. listopadu 1922 dle jednacího protokolu nejprve tak, jako při svém výslechu v řízení přípravném ze dne 4. srpna 1921, kdy slova obžalovaného uvedl ve znění: »dolů s chlapama«; ona bezvýznamná pozdější úchylka při výslechu u hlavního přelíčení dne 7. listopadu 1922 dá se vysvětliti tím, že k výslechu tomu došlo po uplynutí doby 1 1/2 roku od dotyčné události. K závěru, že slova obžalovaného směřovala proti P. Z-ovi a P. H-ovi, dospěl nalézací soud vším právem, uváživ celkovou situaci, která vládla v rozhodnou chvíli v kostele a která je v rozsudkových důvodech velmi podrobně vylíčena, zejména skutečnosti, tamtéž zjištěné, že obžalovaný vykřikl ona slova jednak k P. Z-ovi, jednak k lidem (do lidí), kteří byli před zábradlím presbytáře, kam se byl P. Z. před tím odebral a že i P. H. stál v tu chvíli u hlavního oltáře. Není v tom ohledu bez významu ani další rozsudkové zjištění, dle něhož hned po onom výkřiku vniklo více lidí k hlavnímu oltáři. Je proto bezdůvodnou i výtka zmateční stížnosti, že nebyly uvedeny důvody pro rozsudkový výrok, dle něhož slova obžalovaného byla mířena jen na oba kněze. Také rozsudkový závěr, důležitý pro řešení otázky, zda zakládá čin obžalovaného skutkovou podstatu zločinu dle §u 87 tr. zák. též po stránce subjektivní, dle něhož si totiž obžalovaný musil bytí toho vědom, že jeho výkřik může míti hrozné (nedozírné) následky, zejména i smrt nebo zranění příslušníků jednoho nebo druhého z obou vyznání, v kostele přítomných, nachází plnou oporu v situaci, která vládla v kostele a na kterou rozhodovací důvody zvlášť poukazují, zejména ve velmi rozvášněné náladě lidu jakož i v tom, že P. Z. byl kopán a žduchán. Uváží-li se, že dle rozsudkového zjištění obžalovaný vykřikl ona slova do lidí, k lidem, stojícím u samého presbytáře a že hned na to více lidí vniklo k hlavnímu oltáři, nelze zajisté přisvědčiti zmateční stížnosti, namítá-li, že ani pro tento závěr, že situace byla povážlivá a nebezpečná, nejsou uvedeny důvody, při čemž stížnost nad to vychází z předpokladu, nevyčerpávajícího ani z daleka příslušných skutkových zjištění rozsudkových, že totiž v kostele nedošlo k ničemu více než ke křiku a nadávkám. Že obžalovaný byl mezi těmi, kdož způsobili, že P. H. musil mši přerušiti, rozsudek nezjišťuje, naopak vychází z rozsudkových důvodů na jevo, že obžalovaný předsevzal činy dne 1. května 1921, v nichž shledal nalézací soud skutkovou podstatu zločinu dle §u 122 b), 87 tr. zák. a přečinu dle §u 303 tr. zák., teprve tehdy, když mše byla již přerušena. Výtka zmateční stížnosti, že dotyčné zjištění rozsudkové není odůvodněno, jeví se tudíž bezpředmětnou. Rozsudkový závěr, dle něhož mimo jiné jednání obžalovaného mělo za následek, že P. H. nemohl ve sloužení mše pokračovati, je však úplně opodstatněn. Naproti tomu nachází rozsudkový výrok, dle něhož oním výkřikem obžalovaného: »dolů s chlapama« bylo dáno veřejné pohoršení, oporu jednak v předchozím zjištění rozsudkovém, že hned na to více lidí vniklo k hlavnímu oltáři a že bratr obžalovaného Jan š. se přihnal na Františka H-u a chytil ho pod krk, jednak v údaji svědka P. H-a, dle něhož jednáním příslušníků československé církve v kostele, tudíž i obžalovaného, byl pohoršen nejen svědek, nýbrž i ostatní věřící. Není proto zmateční stížnost v právu, namítá-li, že ani tento výrok rozsudkový není nijak odůvodněn.Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. zmateční stížnost namítá především, že jednání obžalovaného ze dne 1. května 1923 bylo nalézacím soudem neprávem podřaděno skutkové podstatě zločinu rušení náboženství dle §u 122 b) tr. zák. vzhledem k tomu, že prý obžalovaný nemohl tušiti, že P. H., který, přestav sloužiti mši, obrátil se k lidu a založil ruce, chce ve mši pokračovati, tak že obžalovanému nedostávalo prý se ani zlého úmyslu ani vědomí zločinného jednání. Námitka je bezpodstatná. Zmateční stížnost nedbá především rozsudkového zjištění, týkajícího se příčiny, ze které P. H. přestal mši sloužiti. Dle tohoto zjištění povstal v kostele po stupňových modlitbách hluk a křik a, když přišel P. H. k čtení epištoly, byl hluk tak velký, že P. H. musil mši přerušiti, jelikož za panujícího hluku nebylo možno ji dále sloužiti. Tento hluk byl přivoděn tím, že za mše vnikl do kostela houf příslušníků církve československé, jimž se dle dalšího zjištění rozsudkového jednalo stejně jako i obžalovanému o to, by mohli kostela použiti ke sloužení mše československé. Dle rozsudkového zjištění zůstal P. H., jsa oblečen v mešní roucho, stati u hlavního oltáře, na němž hořely svíčky, a obrátil se obličejem do kostela. Doznání obžalovaného, v rozsudkových důvodech výslovně zaznamenané, dle něhož viděl P. H-a státi v ornáte u hlavního oltáře a na oltáři hořeti svíčky a si myslil, že P. H. slouží druhou mši, opravňovalo zajisté nalézací soud k závěru, že si obžalovaný byl dobře toho vědom, že se v kostele odbývá úkon náboženský, že se totiž slouží mše. Toto vědomí nemohla v něm potlačiti ani okolnost, že mše byla přerušena, neboť jednak nepřerušil ji Р. H. dobrovolně, nýbrž jen proto, že tak pro hluk učiniti musil, jednak nevzdal se dle rozsudkového zjištění úmyslu, ve mši pokračovati, nýbrž vyčkával, poněvadž mu nic jiného nezbylo, až bude odsloužena mše československá, načež ve mši pokračoval a ji ukončil. Za takto zjištěného stavu věcí dospěl nalézací soud vším právem k závěru, že dobu od započetí mše až do jejího ukončení dlužno považovati za jeden celek, a zmateční stížnost není v právu, pokud v onom přerušení mše spatřuje překážku, vylučující u obžalovaného vědomí, že jde o úkon náboženský, a tím i jeho zlý úmysl. Rozsudkovému výroku, jímž výkřik obžalovaného: »dolů s chlapama« podřaděn byl skutkové podstatě zločinu veřejného násilí dle §u 87 tr. zák., odporuje zmateční stížnost námitkou, že výkřiku neslyšel nikdo jiný než jediný František H., u něhož prý však jakožto u římského katolíka nemohl vyvolati nebezpečí proti římsko-katolickým kněžím, kteří tudíž nijak ohroženi nebyli, stejně jako prý ohroženi nebyli ani jiní lidé, poněvadž výkřiku neslyšeli. Než tím·, že výkřik obžalovaného jediná osoba dosvědčila, není nikterak řečeno, že by ho byl mimo ni nikdo jiný neslyšel, a rozsudkové zjištění, dle něhož hned po výkřiku více lidí vniklo k hlavnímu oltáři, nasvědčuje opaku. Pokud zmateční stížnost znovu snaží se dovoditi, že v kostele nedošlo k ničemu jinému než ke křiku a nadávkám, které pod ustanovení §u 87 tr. zák. podřaditi nelze, stačí poukázati na hořejší úvahy, jimiž dolíčena byla bezpodstatnost obdobné námitky, uplatňované zmateční stížností s hlediska důvodu zmatku čís. 5 §u 281 tr. ř., a z nichž je zjevno, že situace, která dle podrobného zjištění rozsudkového vládla v kostele v rozhodnou dobu, opravňovala nalézací soud k tomu, že ve výkřiku obžalovaného, který si dle přesvědčení soudu oné situace i možných následků svého činu, smrti nebo zranění příslušníků jednoho i druhého vyznání, musil býti vědom a přes to jej pronesl, shledal i skutkovou podstatu zločinu dle §u 87 tr. zák. Námitkou, že týž výkřik obžalovaného podřaděn byl nesprávně také skutkové podstatě přečinu dle §u 303 tr. zák., se blíže vůbec obírati netřeba, neboť vývody, jimiž je zmateční stížnost uplatňuje, nejsou opět než opakováním námitek, kterými rozsudku odporuje již před tím v jiném spojení, tvrdíc znovu jednak, že není prokázáno, že výkřik směřoval proti oběma kněžím jednak, že k němu nedošlo za bohoslužeb pokud se týče, že obžalovaný nevěděl, že P. H. chce mši dále sloužiti. Stačí tudíž i tu opět poukázati na hořejší úvahy, z nichž zjevnou je bezpodstatnost obojí námitky, která se nad to, poněvadž jí zmateční stížnost opouští půdu opačných skutkových zjištění rozsudkových, nedá v soulad uvésti ani s ustanovením §u 288 čís. 3 tr. ř.Zmateční stížnost projevuje dále mínění, že rozsudkem zjištěné jednání obžalovaného bylo posuzovati s hlediska buď jednoho nebo druhého ze shora uvedených trestních ustanovení, že tudíž výrok obžalovaného: »Starý plesnivce« byl nesprávným výkladem zákona podřaděn v rozsudku skutkové podstatě jak zločinu dle §u 122 b) tr. zák., tak přečinu ve smyslu §u 303 tr. zák. jako výkřik »dolů s chlapama« skutkové podstatě zločinu dle §u 87 tr. zák. i přečinu dle §u 303 tr. zák. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. V onom směru dovolují rozsudkové důvody bezpečně souditi, že v nadávce: »starý plesnivče« nalézací soud neshledává skutkovou podstatu zločinu rušení náboženství dle §u 122 b) tr. zák., nýbrž pouze přečinu dle §u 303 tr. zák., tak že námitka jeví se bezpředmětnou. Naproti tomu podřadil nalézací soud další jednání obžalovaného z 1. května 1921, zjištěné rozsudkem, jeho křičení a nadávání, zejména i výkřik: »dolů s chlapama!« vším právem skutkové podstatě zločinu dle §u 122 b) tr. zák., nemenším právem shledal však z tomto výkřiku zároveň i skutkovou podstatu zločinu dle §u 87 tr. zák. Zahrnujeť v sobě tento čin obžalovaného dle skutkových zjištění a správných závěrů rozsudkových veškeré zákonné znaky samostatných, na sobě vzájemně zcela nezávislých skutkových podstat obou trestných činů, jimiž v tom směru obžalovaný vinným byl uznán, jak po stránce objektivní tak i ve směru subjektivním; skutkem tím porušeny byly současně dva zcela různé právní statky: jednak úcta k náboženství ve státě jsoucímu a svoboda jeho vyznávání i vykonávání (§§y 121, 122 a násl. ústavní listiny), jednak bezpečnost života, zdraví a tělesné bezpečnosti lidí a její zákonná ochrana proti zlomyslným útokům. Je na bíledni, že by pouhým stiháním a odsouzením obžalovaného pouze pro zločin dle §u 122 b) tr. zák. nebyly došly výrazu ony složky jeho skutku, které současně zakládají skutkovou podstatu zločinu dle §u 87 tr. zák. a že by stejně jeho stíháním a odsouzením jen pro posiez uvedený zločin nebyla opět vyčerpána ona stránka jeho skutku, která jej zároveň kvalifikuje jako zločin ve smyslu §u 122 b) tr. zák. Ideálnímu souběhu obou uvedených deliktů nebrání ani ustanovení §u 123 tr. zák., podle něhož se trestá rušení náboženství tíže, bylo-li s tím spojeno obecné nebezpečí. Vyšší trestní sazba podmíněna jest prostě objektivním výsledkem, že s činem bylo spojeno obecné nebezpečí, a není tudíž pro použití vyšší sazby třeba, by si pachatel byl tohoto nebezpečí vědom. Ve směru subjektivním jest tudíž podstatný rozdíl mezi skutkovou podstatou zločinu dle §u 87 tr. zák. a zločinu dle §u 122 a 123 tr. zák. Pouhým odsouzením obžalovaného dle §u 123 tr. zák. nebyla by vyčerpána subjektivní stránka jeho> skutku, že totiž nebezpečí způsobil úmyslně, kterou lze stíhati toliko podřaděním skutku pod ustanovení §u 87 tr. zák. Proti rozsudkovému výroku, jímž skutkové podstatě zločinu dle §u 122 b) tr. zák. podřaděno bylo jednání obžalovaného) ze dne 8. května 1921, zmateční stížnost s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítá, že z výroku obžalovaného: »Vaše krámy si můžete vzít sebou na faru a křtít a zaopatřovat odtud,« nelze vyvozovati opovržení náboženství, jímž prý nejsou kostelní potřeby a zařízení. Nejen zjištění doslovu výroku, nýbrž i výklad jeho vnitřního smyslu, dosahu a tendence je jakožto zjištění po stránce skutkové věcí nalézacího soudu, který při tom vzhledem k ustanovení §u 258 tr. ř. postupuje dle volného uvážení výsledků hlavního přelíčení. Dospěl-li tudíž nalézací soud v úvaze, že se obžalovaný oním způsobem vyjádřil za jednání o uzavření kostela a po námitce P. Z-e, že přece bude museti zaopatřovati, k přesvědčení, že se slova obžalovaného mohla vztahovati pouze na nářadí, určené k bohoslužbě, zaopatřování a křtu, nelze v tom spatřovati porušení zákona nebo jeho nesprávné použití, zejména, shledal-li nalézací soud dále, že obžalovaný svými slovy prokazoval zároveň veřejně opovržení i samotnému náboženství. Bylo by to tím méně na místě, kdyžtě zločinu rušení náboženství dle §u 122 b) tr. zák. se dopouští mimo jiné i ten, kdo náboženství veřejně opovržení prokazuje tím, že způsobem zneuctívajícím nakládá zle s nářadím zasvěceným bohoslužbě. Z posavadních úvah je konečně zjevnou i bezpodstatnost námitky, uplatňované zmateční stížností s hlediska důvodu zmatku čís. 10 §u 281 tr. ř. bez jakéhokoli bližšího odůvodnění pouze v ten smysl, že výroky obžalovaného jakožto jednáním neslušným může býti založena nanejvýše skutková podstata přečinu dle §u 303 tr. zák., nikoli shora uvedených zločinů. Bylo proto zmateční stížnost jako ve všech směrech neodůvodněnou zavrhnouti.