Čís. 1493.Byl-li za dřívější sbíhající se trestný čin lichevní vyměřen trest vězení, jest za později souzený zločin vyměřiti trest žaláře, při čemž jest poměrně započítati trest vězení, již přisouzený (§ 265 tr. ř.).(Rozh. ze dne 13. února 1924, Kr II 129/23.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 12. prosince 1922, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem podvodu podle §§ů 197, 199 a) tr. zák., aniž mu uložen byl trest, zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a uložil obžalovanému pro zločin podvodu dle §§ů 197, 199 a) tr. zák., jímž byl napadeným rozsudkem uznán vinným, podle §u 202 tr. zák. se zřetelem k §u 6. zákona ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n. а k §u 35 tr. zák., jakož i §u 265 tr. ř. a za použití §u 55 tr. zák. trest žaláře jednoho měsíce, zostřeného dvěma posty. Důvody:Zmateční stížnost státního zastupitelství, uplatňující důvod zmatečnosti čís. 11 §u 281 tr. ř., jest odůvodněna. Hledíc k zásadě §u 265 tr. ř. bylo při vyměřování trestu pro zločin podvodu dle §§ů 197, 199 písm. a) tr. zák., jímž byl obžalovaný napadeným rozsudkem uznán vinným, postupovati tak, jako kdyby bylo jedním rozsudkem bývalo rozhodováno jak o zločinu podvodu, tak i o přečinu řetězového obchodu a pletich i přestupku předřazování (§ 11 čís. 4, § 7 odstavec prvý zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.), pro které byl obžalovaný odsouzen předchozím rozsudkem lichevního soudu při zemském trestním soudě v Brně ze dne 28. září 1922, což ovšem dle povahy věci v tomto případě skutečně nebylo by nikdy bývalo možným vzhledem k ustanovení §§ů 1, 12 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 567 sb. z. a n. Nelze pochybovati o tom, že dle §§ů 34 a 35 tr. zák. bylo by bývalo vyměřiti trest podle §u 202 tr. zák., který vyslovuje trest pro zločin podvodu jakožto delikt, na nějž jest stanoven trest ostřejší — tedy žalářem, hledíc ovšem k přečínům §u 11 čís. 4 a přestupku §u 7 odstavec prvý lichevního zákona čís. 568/19 — a kromě toho pokutou, stanovenou v §u 11 čís. 4 lichevního zákona. Nalézací soud nesměl se tedy spokojiti trestem tuhého vězení, který byl obžalovanému uložen předchozím rozsudkem, a vysloviti, že další trest odpadá. Učiniv tak, vybočil z mezí svého trestního oprávnění, a jest tu zmatek čís. 11 §u 281 tr. ř., uplatněný zmateční stížnosti státního zastupitelství. Trestem na svobodě za sbíhající se delikty byl by, jak uvedeno, mohl býti jen žalář a proto bylo obžalovanému v pozdějším rozsudku uložiti trest žaláře, nepřevyšujícího ovšem šest měsíců, hledíc k §§ům 6, 7 zákona ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n., jehož použití bylo navrženo v obžalovacím spisu, ale nezůstávajícího ve spojení s právoplatně vyslovným trestem tuhého vězení šesti měsíců, jenž byl jako nejnižší zákonný trest uložen rozsudkem předchozím a jejž dlužno poměrně započítati do trestu žaláře, svou intensitou za tímto trestem. Proto bylo vyhověti zmateční stížnosti, zrušiti napadený rozsudek ve výroku o trestu a přikročiti k novému vyměření trestu. Stalo se tak podle §u 202 tr. zák., hledíc k §§ům 6 a 7 zákona čís. 471/1921 sb. z. a n. а k §u 35 tr. zák. Polehčujícím nebylo shledáno ničeho, přitěžujícím pak, že obžalovaný opakoval svádění ke křivému svědectví u dvou osob a souběh zločinu s přečinem a přestupkem. Vzhledem na nevinnou rodinu obžalovaného, které by povstala delším trestem ve výživě škoda, bylo použito při výměře trestu §u 55 tr. zák. a trest přiměřeně zostřen a jako celkový trest uznán přiměřeným trest žaláře v trvání pěti měsíců, do něhož se započítá trest tuhého vězení šesti měsíců, uložený obžalovanému předchozím rozsudkem lichevního soudu při zemském trestním soudě v Brně ze dne 28. září 1922, rovnající se dle názoru zrušovacího soudu svou intensitou čtyřměsíčnímu žaláři, takže zbývá jako dodatkový trest za zločin podvodu ještě žalář jednoho měsíce, zostřený dvěma posty.