Čís. 1661.

Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.).
Skutková podstata §u 1 zákona nevyžaduje, by úmysl pachatelův čelil přímo k tomu, by věřiteli vymožení jeho pohledávky vůbec bylo znemožněno; stačí úmysl, zmařiti úplně nebo částečně uspokojení věřitele tou cestou, jíž se ho domáhal.
Nespadá sem pouhé odstranění věci, k níž má třetí osoba právo, jež činí provedení exekuce nepřípustným (§ 37 ex. ř.).
(Rozh. ze dne 11. června 1924, Zm I 129/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 17. ledna 1924, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem spoluviny na maření exekuce podle §u 5 tr. zák. a §u 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., zrušil napadený rozsudek, dle §u 290 tr. ř. též ohledně spoluobžalovaného Josefa P-у a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalované napadá rozsudek z důvodu §u 281 čís. 9 a) tr. ř., pokud vyslovuje v důvodech, že na tom nezáleží, zda peníze, o něž jde, dala stěžovatelka P-ovi na nákup zboží; vyslovuje právní názor, že odsouzení obžalované bylo by protizákonným, šlo-li skutečně jen o vrácení peněz stěžovatelky, které P-ovi asi hodinu před tím dala k nakoupení zboží pro sebe. Zmateční stížnosti nelze odepříti oprávněnosti. Zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák. o maření exekuce předpokládá v §u 1, že pachatel jednal v úmyslu, zcela nebo částečně zmařiti uspokojení věřitele. Byť i netřeba, by úmysl pachatelův čelil přímo k tomu, by věřiteli vymožení jeho pohledávky vůbec bylo znemožněno — v případě tom šlo by zpravidla již o podvod — a stačí úmysl, zmařiti úplně nebo částečně uspokojení věřitele tou cestou, kterou se ho domáhal (sb. n. s. č. 447), nemohlo by ani o tomto úmyslu býti řeči, šlo-li jen o odstranění věci, k níž má třetí osoba právo, které by provedení exekuce učinilo nepřípustným (§ 37 exekučního řádu). Takovým právem jest ovšem i právo vlastnické k penězům, které třetí osoba za účelem nákupu pro ni exekutovi svěřila, pokud tomu nevadí ustanovení §§ů 371 a 983 obč. zák. o zápůjčce, jak zodpovídáním se obžalovaných není vyloučeno. Tím méně mohla by ovšem v případě takovém vzata býti výše obnosu v úvahu jako výše škody pro kvalifikaci činu jako přečin nebo přestupek. Soud nalézací mluví v rozsudku důsledně jen o úmyslu obžalované, by exekuční výkon zmařila; nezmiňuje se o úmyslu, by zmařeno bylo uspokojení věřitele, a o tom, bylo-li vůbec možné. Již tím porušen jest zákon, poněvadž tím vlastně vůbec nebyl zjištěn úmysl, zákonem předpokládaný. Než právě pro tento úmysl může býti rozhodnou otázka, zda peníze, o jichž odstranění šlo, dala stěžovatelka Josefu P-ovi na nákup zboží, jak shora bylo provedeno, předpokládajíc zejména, že šlo o nákup zboží právě pro stěžovatelku, jak zmateční stížnost tvrdí a jak poukazuje k tomu zejména výpověď svědka Otty В-ho. Neboť v případě tom zůstalo vlastnictví peněz při stěžovatelce, není-li shora uvedené výjimky, a mohla tato domáhati se jich vydání cestou §u 37 ex. ř. Neprávem proto označil rozsudek skutečnost tuto za nerozhodnou a jest výrok odsuzující na dosavadním podkladě právně pochybeným.

Citace:

č. 1661. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 440-441.