Čís. 1790.

Zřeknutí se poškozeného náhrady škody a jeho odpuštění pachateli nelze přiznati účinek omluvného důvodu §u 187 tr. zák.
(Rozh. ze dne 13. listopadu 1924, Zm II 409/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 11. července 1924, pokud jím stěžovatel uznán byl vinným zločinem krádeže podle §§ů 171, 173, 176 II. c) tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., uplatňuje zmateční stížnost, že nalézací soud odepřel obžalovanému neprávem trestnost vylučující důvod podle §u 187 tr. zák., ačkoli poškozená Antonie K-ová dávno před tím, než vrchnost o krádeži se dozvěděla, obžalovanému odpustila, prohlásila, že se necítí býti poškozenou a náhrady škody nežádá. Obžalovaný prý chtěl škodu Antonii K-ové ze svého dědického podílu nahraditi, ale nemohl tak učiniti, protože prohlásila, že se necítí poškozenou a ničeho nežádá. Její prohlášení nutno prý považovati za rovnocenné tomu, jakoby jí byl škodu zapravil. Kdyby prý byl peníze složil na soudě, Antonie K-ová by si je byla nevybrala a tak by nebyla též zaplacena. Dlužno plně souhlasiti se stanoviskem nalézacího soudu. Soud nalézací poukazuje právem na zásadu §u 33 tr. zák., že zasloužený trest nelze zrušiti vyrovnáním mezi zločincem a poškozeným. Výjimku z této zásady stanoví § 187 tr. zák. Ustanovení to sluší však jako předpis výjimečný vykládati přesně; praví, že krádež přestává býti trestnou teprve tehdy, když pachatel z účinné lítosti, dříve než soud nebo jiná vrchnost o jeho zavinění zví, veškeru škodu z jeho činu vzešlou nahradí. Dle jasného doslovu tohoto zákonného ustanovení jest beztrestnost krádeže závislou od skutečné náhrady škody; nikoli lítost o sobě, nýbrž lítost, jevící se v náhradě škody tvoří podle §u 187 tr. zák. důvod, trestnost vylučující. Od této podmínky zániku práva státu na potrestání nemůže sprostiti ani odpuštění poškozeného nebo zřeknutí se náhrady, ani nahodilá překážka, která zmaří včasnou náhradu škody. Náhrada škody jest tu pojímána jakožto objektivní znak. Jinak závisela by trestnost nebo beztrestnost pachatelova úplně na libovůli poškozeného dle toho, žádal-li by náhradu nebo by se jí vzdal. Aby si proto zabezpečil dobrodiní §u 187 tr. zák., bylo na obžalovaném, by svoji ochotu k náhradě škody, když se jí poškozená zřekla, uskutečnil způsobem, který by poškozené umožnil kdykoli náhradu přijati, tedy na př. složením náhradních částek k soudu ve smyslu §u 1425 obč. zák. Obžalovaný nepodnikl však ničeho, co by jeho trvalou ochotu k náhradě škody projevilo a co by poškozené umožnilo případné přijetí náhrady škody. A jen za tohoto předpokladu mohla by jeho ochota, nahraditi škodu, kladena býti na roveň skutečné náhradě škody, z které by mu vzešel nárok na trestnost vylučující důvod podle §u 187 tr. zák. a nemůže proto zřeknutí se poškozeného náhrady škody a jeho odpuštění pachateli přiznán býti účinek tohoto důvodu omluvného. Vůči tomu pozbývá půdy i důvod zmatečnosti čís. 4 §u 281 tr. ř., jejž uplatňuje stížnost z té příčiny, že zamítnut byl návrh obhajoby při hlavním přelíčení, by slyšena byla Antonie K-ová o tom, zda, kdyby byl obžalovaný peníze jakožto náhradu za utrpěnou škodu krádeží na soudě složil, by si je byla vzala, či nikoliv. Neboť, jakmile bylo nutno, by se obžalovaný na každý způsob zachoval tak, jak bylo vyloženo, nemohl by postup svůj činiti odvislým od možností, stížností nadhozených.

Citace:

č. 1790. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 681-682.