Čís. 1654.

Předpokladem beztrestnosti dle §u 187 tr. zák. jest, aby pachatel sám byl činným ve směru nápravy škody. Nemá-li vlastního jmění a výdělku, stačí, že škoda byla nahražena jinými osobami (zákonným zástupcem), stalo-li se tak na popud pachatelův a jeho přičiněním.
(Rozh. ze dne 2. června 1924, Zm II 91/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 22. ledna 1924, jímž stěžovatel uznán byl vinným zločinem krádeže podle §§ů 171, 173, 174 II. c), 176 II. c) tr. zák. Zároveň nařídil podle §u 362 čís. 1 tr. ř. mimořádnou obnovu trestního řízení ve prospěch obžalovaného, zrušil napadený rozsudek a odkázal věc na soud prvé stolice, by ji znova projednal a rozhodl.
Důvody:
Napadený rozsudek odepírá stěžovateli beztrestnost z dovolávaného jím důvodu účinné lítosti proto, že škoda nebyla nahrazena jím, nýbrž za něho jeho matkou, a že v době výslechu svědka K-ho, jímž se soud 26. dubna 1923 dozvěděl o krádeži stěžovatelově, nebyla ještě celá škoda nahražena. Tento výrok napadá zmateční stížnost důvodem čís. 9 písm. b) §u 281 tr. ř. dovozujíc, že stěžovatelova krádež přestala býti trestnou pro účinnou lítost, jelikož matka nemajetného stěžovatele zavázala se dříve, než se vrchnost o krádeži dozvěděla, k náhradě škody ve splátkách z důvodu, že ji stěžovatel prosil a u ní se přimluvil, by škodu nahradila, jelikož dále matka škodu pak úplně nahradila, ovšem částečně teprve po výslechu Bedřicha K-ho a jelikož příčinou, z níž škoda nebyla již před tímto výslechem úplně napravena, byla nemajetnost matčina. Hmotněprávní důvod čís. 9 písm. b) není stížností proveden po zákonu. Vývody nepodrobují právnímu rozboru výhradně skutkový děj, který jest napadeným rozsudkem zjištěn. Vycházejíce ze skutkového předpokladu, že matka zavázala se před výslechem Bedřicha K-ho k náhradě škody ve splátkách, že tak učinila a skutečně pak škodu nahradila k prosbě a přímluvě stěžovatelově, a že ona i stěžovatel jsou nemajetnými, uvádějí takto skutečnosti, které v napadeném rozsudku zjištěny nejsou. Leč ve vývodech těch nelze shledati ani důvodné výtky neúplnosti soudního výroku o skutečnostech rozhodujících (čís. 5 §u 281 tr. ř.). Stížnost uznává, že v době, kdy se vrchnost o provinění stěžovatelovu dozvěděla, byla napravena jen část škody. Zákon požaduje však, by do této doby byla napravena veškerá škoda, z činu nastavší. Skutečnou nápravu škody může ovšem nahraditi včasné a pachatelem splněné narovnání s poškozeným, avšak toliko tehdy, vyhovuje-li narovnání zásadám, vyplývajícím z §u 188 tr. zák., z nichž dotýká se tohoto případu jen ustanovení písm. b). Předpokladem tohoto zákonného ustanovení jest, že pachatel včas, t. j. dříve, než se o jeho provinění dověděla vrchnost, zavázal se nahraditi poškozenému veškerou škodu do určité doby a že závazku svému dostál ve lhůtě narovnáním určené.
Nemá-li osoba, které se vlastního jmění a vlastního výdělku nedostává, anebo jež pro nezletilost či z jiného důvodu nemůže volně s ním nakládati, býti vyloučena z dobrodiní §u 187 tr. zák., sluší slovu »za« v obrátě »třetí za něj« rozuměti nikoli ve smyslu »v zastoupení«, nýbrž ve smyslu slova »místo a bez (něho)« — tím více. že zákon nerozeznává, z čí majetnosti byla náhrada dána — a sluší proto také připustiti, by za takového pachatele byla jinými osobami, obzvláště zákonným jeho zástupcem zjednána náprava škody, třebaže z vlastního, tudíž pro pachatele cizího jmění. Než mravním a právním důvodem toho, že náprava škody ruší trestnost škodného skutku, jest, že se v nápravě škody projevuje úspěšná činnost pachatelova, jíž se odčiní způsobené bezpráví. Předpokládat’ zákon v §u 187 účinnou lítost pachatelovu a požaduje tím, aby pachatel sám, pokud mu to jest možno, byl činným ve směru nápravy škody, aby tedy — nemůže-li zjednati nápravu sám z vlastního jmění, protože ho nemá nebo nemůže s ním volně nakládati — přiměl jinou osobu, by nápravu zjednala po případě ze svého jmění. I v takovém případě jest pachatel sám při nápravě činným seč jest, ovšem částečně prostřednictvím jiné osoby, již k tomu přiměl. Poukazů na takovou činnost stěžovatelovu ve spisech není. Že by byl obžalovaný při náhradě škody jakýmkoliv způsobem činně spolupůsobil, že se přičinil o to, by matka nahradila za něho škodu, a tedy učinil vše, co mohl učiniti, by dopomohl poškozenému k náhradě, rozsudek nezjistil a obžalovaný vůbec netvrdil. Tvrzení stížnosti, jakoby stěžovatel při hlavním přelíčení udal, že se u matky přimluvil, aby škodu nahradila, nemá opory ani v záznamech protokolu o hlavním přelíčení, ani v konstitutu. Seznání svědka K-ho, že vyrozuměl — zjistiv krádež stěžovatelovu — jeho matku a tato se zavázala nahraditi mu 1800 Kč, nasvědčuje tomu, že k závazku а k náhradě matkou došlo bez jakékoliv činnosti stěžovatelovy. Jednání stěžovatelovo, které by slušelo podřaditi pojmu účinné lítosti, není tedy výsledky hlavního přelíčení napovězeno. Mimo to dlužno připomenouti, že ani stížnost netvrdí, že bylo se svědkem K-ím ujednáno, že bude dána náhrada do určité doby, jak toho vyžaduje ustanovení §u 188 písm. b) tr. zák., nýbrž sama stížnost mluví jen povšechně o splátkách, aniž je co do doby a částek konkretisuje. Možno proto ponechati stranou, že není ve spisech, obzvláště ve výpovědi K-ho poukazů na ujednání splátek, tím méně na ujednání určitých lhůt pro určité splátky stěžovatelem, případně jeho matkou. Bylo proto zmateční stížnost jako bezdůvodnou zavrhnouti.
Než při poradě o zmateční stížnosti vzešly zrušovacímu soudu závažné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění rozsudku za základ položených v tom směru, nebyla-li skutečně škoda nahrazena dříve, než se vrchnost o činu dověděla, tím způsobem, že stěžovatel a jeho matka z účinné lítosti stěžovatelovy uzavřeli s poškozeným narovnání, jak je má na mysli ustanovení §u 188 písm. b) tr. zák. Neboť svědek K. při svém soudním výslechu dne 26. dubna 1923 udal, že se mu matka stěžovatelova zavázala veškerou škodu nahraditi a že mu do dne výslechu již nahradila částku 600 Kč, a při hlavním přelíčení dne 22. ledna 1924 potvrdil svědek, že mu matka obžalovaného celý obnos již zaplatila. Vyhovuje-li toto svědkem K-ím potvrzené narovnání podmínkám §u 188 písm. b) tr. zák., zejména v tom směru, zda náhrada celé škody byla ujednána do určité doby, a zda ujednané splátky byly dodrženy, a došlo-li k narovnání na popud stěžovatelův a jeho přičiněním, tedy z účinné lítosti stěžovatelovy, nebylo nalézacím soudem zjištěno způsobem veškerou pochybnost vylučujícím, zvláště když matka stěžovatelova v této příčině vůbec slyšena nebyla. Vzhledem k uvedeným závažným pochybnostem o správnosti skutkových zjištění, z nichž nalézací soud dospěl k závěru, že tu nejsou dány podmínky, za nichž jednání stěžovatelovo se mohlo státi beztrestným účinnou lítostí, nařídil nejvyšší jako zrušovací soud podle §u 362 čís. 1 tr. ř. mimořádnou obnovu trestního řízení ve prospěch obžalovaného, zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku obžalovaného odsuzujícím, a odkázal věc na soud první stolice, by ji opětně projednal a rozsoudil.

Citace:

č. 1654. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 425-428.