Čís. 1509.

Zákon o maření exekuce ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.
Přestupku §u 3 zákona možno se dopustiti i při exekuci uhražovací. Pro přestupek ten nenastává dle platných ustanovení ztráta práva volebního.
(Rozh. ze dne 21. února 1924, Kr I 445/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 24. dubna 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem §u 3 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., a vyhověl v zasedání neveřejném odvolání obžalovaného do výroku, jímž bylo vysloveno, že čin spáchal z pohnutek nízkých a nečestných a že ztrácí právo volební, a výrok ten zrušil, mimo jiné z těchto
důvodů:
Neprávem spatřuje zmateční stížnost důvod zmatečnosti dle §u 281 čís. 4 tr. ř. v tom, že nalézací soud zamítl návrh obžalovaného, by slyšeni byli svědci Jindřich Sch., Julie, Marie a Markétka K-ové o tom, že obžalovaný byl nucen zabavené prase zabiti v zájmu berního úřadu, dále by přečteno bylo potvrzení berního úřadu o zaplacení dlužné částky. Výpověďmi těchto svědků a potvrzením berního úřadu by bylo bývalo prý zjištěno, že stěžovatel nejednal v úmyslu, exekuci zmařiti. Stěžovatel přehlíží, že s hlediska §u 3 zákona o maření exekuce jde o ochranu soudních opatření proti svémocnému nakládání věcí, opatřením takovým postiženou. Toto ustanovení zakazuje prostě komukoliv, by z úředního opatření neodnímal předmětů, úřadem nebo z příkazu jeho obstavených nebo zabavených, byť se tak nedělo v úmyslu a za podmínek §u 1 cit. zák. Je proto úplně lhostejno, zaplatil-li stěžovatel po nucené porážce dlužnou částku, neboť i v tom případě může býti zabavení odstraněno jen úřadem. Nucená porážka však mohla by obžalovaného vyviniti jen tehdy, kdyby byl poražené prase měl pohotově k příslušnému opatření berního úřadu. Nalézací soud však zjišťuje, že obžalovaný zabavené prase před dnem dražby na svůj účet a bez vědomí úřadu prodal a orgánu berního úřadu na dotaz ani neřekl, kde se zmizelé prase nachází. Z toho plyne, že okolnosti, jejichž zjištění stěžovatel se svým návrhem domáhal, nejsou pro posouzení věci závažnými a že zamítnutí dotyčného návrhu obhájce obžalovaného nemohlo míti na rozhodnutí účinku, obžalovanému nepříznivého.
Bezdůvodnou jest i další výtka, opřená o důvod čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že tu není skutkové podstaty přestupku §u 3 zák. o mař. ex., poněvadž dotyčná exekuce byla exekucí k uspokojení, nikoliv exekucí ku zajištění. Při exekuci k uspokojení prý nemůže vůbec přijití v úvahu skutková podstata přestupku dle §u 3 cit. zák., nýbrž jen přečinu dle §u 1 cit. zák. Že se však stěžovatel tohoto přečinu nedopustil, nalézací soud prý sám uznává. Názor ten nemá v zákoně opory. Účel, za kterým· zabavení neb obstávka byla předsevzata, jest pro řešení otázky, zda je dána skutková podstata přestupku dle §u 3 cit. zák., úplně bezvýznamným. Po stránce objektivní se ke skutkové podstatě §u 3 zák. o mař. exek. nevyžaduje nic jiného, než svémocné odnětí předmětů, úřadem nebo z příkazu jeho obstavených nebo zabavených, z úředního opatření. Po stránce subjektivní stačí úmysl, odejmouti předmět z úředního opatření. Tyto náležitosti první soud zjišťuje způsobem formálně bezvadným. Úplně nemístně pak dovolává se stížnost' rozhodnutí bývalého soudu zrušovacího ve Vídni čís. 1374 k odůvodnění tvrzení, že pouhý prodej věcí úřadem zabavených nelze považovati za odnětí ve smyslu §u 3 cit. zák. Stěžovatel přihlíží, že rozhodnutí to výslovně předpokládá, že prodané věci byly ponechány na dosavadním místě a že prodej nemel jiného výsledku, než změnu držitele. Tyto podmínky v přítomném případě nejsou dány.
Odvolání obžalovaného směřuje proti výroku nalézacího soudu, jímž bylo vysloveno, že obžalovaný spáchal čin z pohnutek nízkých a nečestných a že ztrácí právo volební. Pro výrok, že obžalovaný spáchal čin z pohnutek nízkých a nečestných, není ve zjištěních rozsudku a ve spisech opory; obžalovaný byl si jako majitel domu a mistr řeznický zajisté vědom, že odstraněním vepře nezmaří ještě uspokojení svého věřitele, a nelze se tedy důvodně domnívati, že jednal v úmyslu zištném. Že by byl jednal z jiné pohnutky nízké a nečestné, nevyšlo na jevo. Pokud se pak výroku o ztrátě práva volebního týče, jest tento podle §u 3 zákona ze dne 31. ledna 1919, čís. 75 sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 18. března 1920, čís. 163 sb. z. a n., podmíněn jednak tím, že pachatel byl odsouzen pro takový zločin nebo takový přečin nebo přestupek, pro který podle platných ustanovení nastává ztráta práva volebního do obcí, jednak tím, že byl trestný čin spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, není-li zvláštním zákonem výslovně ustanoveno, že ztráta práva volebního nastává bezpodmínečně. Přestupek §u 3 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák. není však přestupkem, pro který podle platných ustanovení nastává ztráta práva volebního, neboť podle druhého odstavce §u 2 zmíněného zákona jsou pouze s odsouzením pro některý trestný čin, v §u 1 tohoto zákona dotčený, spojeny nepříznivé následky, nastávající po zákonu při odsouzení pro přestupek podvodu. Scházejí tedy oba zákonné předpoklady pro výrok o ztrátě práva volebního, pročež bylo odvolání obžalovaného vyhověti a výrok odvoláním napadený zrušiti.

Citace:

č. 1509. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 144-146.