Čís. 1555.

Jde o zpronevěru, zadržel-li si komisionár zboží nebo ponechal-li si stržené peníze za prodané zboží, jež mu bylo dáno do komise.
(Rozh. ze dne 17. března 1924, Kr I 648/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Čes. Budějovicích ze dne 14. srpna 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §§ů 183, 184 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost dovolává se číselně pouze důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Důvod tento jest povahy hmotněprávní i předpokládá jeho zákonné dolíčení, by stěžovatel omezil se na právní vývody, opíral je o skutkový děj, nalézacím soudem zjištěný, a dovodil, že na děj ten použito bylo zákona nesprávně. Pokud zmateční stížnost opouští základnu skutkových zjištění, nelze к jejím vývodům přihlížeti. Porovnává-li se se zákonem skutkový děj, nalézacím soudem zjištěný, je právní posouzení věci bezvadným. Zjištěno je, že svědek Jakub M. předal obžalovanému zboží toliko do komise s výslovnou výhradou vlastnictví pro sebe až' do úplného zaplacení a že obžalovaný měl na vůli, zboží vrátiti, nemohl-li je odprodati a poškozenému zaplatiti. Dále vzal soud za prokázáno, že obžalovaný zboží v ceně asi 21000 Kč, do komise mu od M-а dané, prodal, stržený za ně peníz ve výši asi 16000 Kč M-ovi sice zaplatil, avšak částku 5434 Kč 80 h neoprávněně za sebou zadržel. Těmito zjištěními je prokázáno, že zboží bylo obžalovanému pouze svěřeno, byvši mu držitelem jeho odevzdáno sice ve faktickou moc, ale v předpokladu, že s ním obžalovaný naloží jen ve smyslu odvzdatelově, totiž buď odvede peníze za prodané zboží nebo neprodané zboží vrátí. Obžalovaný nebyl proto oprávněn se zbožím volně nakládati, to jest je prodati a stržené peníze zcela neb i jen z části si ponechati. Poukaz stížnosti na ustanovení obchodního zákona o komisionáři není způsobilým, přivoditi příznivější nazírání na věc, neboť pojem svěření má místo i při právním poměru komisionáře k jeho komitentu, poněvadž dle podstaty smlouvy komisionářské přejímá komisionár zboží k prodeji a béře závazek, že zaplatí komitentovi z prodeje docílený výtěžek, který nastupuje na místo prodaného zboží. Zboží nebo výtěžek, za ně docílený, je proto komisionári ve smyslu §u 183 tr. zák. svěřen, pročež i čl. 367 a 374 obchod, zák. označují komisionáře jakožto uschovatele zboží, jemu předaného. V důsledku toho je právně nezávažno, že to, co soukromý účastník má na mysli jako předmět zpronevěry, není zboží, jež obžalovanému za účelem zcizení předal, nýbrž kupní cena za ono zboží, po případě že obžaloba proti obžalovanému vznesená, nezní na zpronevěru výtěžku z prodaného zboží, nýbrž na zpronevěru zboží samého. Námitku stížnosti, že doložka v dotyčných konsignacích, že si soukromý účastník M. až do zaplacení vyhražuje na zboží vlastnictví, je protimyslnou, nelze uznati za správnou. Pravda je, že jíž předáním zboží obžalovanému do komise, bylo mu toto ve smyslu hořejších úvah pouze svěřeno, a že zvláštní doložky o výhradě vlastnictví pro komitenta až do úplného zaplacení, nebylo již ani zapotřebí. Byla-li vzdor tomu doložka do konsignací pojata, stalo se tak zajisté jen proto, by vyloučena byla jakákoliv pochybnost v tom směru, že zboží zůstává až do úplného zaplacení vlastnictvím komitentovým, to jest vůči obžalovanému cizím, jemu pouze svěřeným.

Citace:

č. 1555. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 241-242.