Čís. 1635.

Pojem »ukrývání« a »na sebe převedení« (§185 tr. zák.).
Jest lhostejno, zda podílník převzal ukradené věci přímo od zloděje, či od osoby třetí, jíž byly zlodějem odevzdány, leda že by je byl koupil od bezelstného držitele, který nabyl vlastnictví věcí podle §u 367 obč. zák. nebo čl. 306 obch. zák.
(Rozh. ze dne 15. května 1924, Kr I 791/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Marie K-ové a Antonie L-ové do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 11. října 1923, pokud jím byly stěžovatelky uznány vinnými zločinem podílnictví na krádeži podle §§u 185 a 186 a), b) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:

Mylně má stížnost za to, uplatňujíc zmatek dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že neprávem byla Marie K-ová uznána vinnou zločinem podílnictví na krádeži dvojím způsobem, t. j. ukrýváním a převedením věcí na sebe. Dlužno předem podotknouti, že podle výroku rozsudku byla uznána vinnou ukrýváním a převedením na sebe pouze obžalovaná Antonie L-á. Poněvadž však vzhledem k odůvodnění rozsudku jde tu zřejmě o chybu v psaní — rozsudek měl patrně na mysli Marii K-ovou — dlužno se touto výtkou věcně zabývati. Na její vyvrácení jest předem poukázati k tomu, že podle rozsudku podřaděny byly těmto pojmům různé činy stěžovatelky Marie K-ové, nikoliv týž děj, jak stížnost tvrdí. Neboť dle rozsudku obžalovaná Marie K-ová zodpovídala se v ten rozum, že věci nejen koupila, nýbrž také uschovala na půdě (papírem ovinutý oválový stůl) a odevzdala část věcí své sestře do uschování, a nalézací soud zjišťuje, že Marie K-ová z části sama užívala a uschovala věci, z vily F-ové odvezené, vědouc, že pocházejí z krádeže zločinné, z části své sestře odevzdavší, tak je uschovala. Stížnost má neprávem za to, že nalézací soud Marii K-ovou uznal pro týž skutkový děj vinnou jak »ukrýváním« ,tak i »na sebe převedením« odcizených věcí, neboť jde tu v pravdě o dvojí její činnost. Majíc část věcí uschovanou u sebe a davši část jich v uschování Antonie L-é, »ukrývala« je, jelikož tím byla osobě oprávněné odňata (ztížena) možnost zvěděti, kde se nacházejí, čímž bylo jí (osobě oprávněné) ztíženo nebo znemožněno nabytí opětné moci nad nimi. Užívajíc části věcí »převedla je na sebe«, neboť »převedením na sebe« rozumí se nabytí skutečné moci nad věcí ukradenou k tornu cíli, by jí bylo používáno buď ku vlastnímu prospěchu, nebo pro předchozího pachatele. Totéž platí o Antonii L-é ohledně »ukrývání« věcí, které jí Marie K-ová dala do uschování. Vytýká-li stížnost dále s hlediska téhož zmatku, že nalézací soud ani nezjišťuje úmyslu stěžovatelek, by ztížily neb znemožnily svojí činností vypátrání věcí ukradených, přehlíží, že zjištění to jest shrnuto ve zjištění, že ukrývání, pokud se týče na sebe převedení věcí stalo se u vědomí, že pocházejí z krádeže. Naprosto lichou jest námitka stížnosti, že u K-ové schází subjektivní podstata skutková zločinu podle §u 185 tr. zák. proto, že krádež sama co do pachatele vůbec není zjištěna, jelikož nebylo ani zjištěno, že neznámý prodatei byl zároveň pachatelem krádeže. Jak již z doslovu §§ů 185, 186 tr. zák. vysvítá, jest lhostejno, zdali pachatel ukradené věci převzal od osoby, která je ukradla, či od osoby třetí, které byly odevzdány zlodějem. Naopak po stránce subjektivní stačí, že věc je ukradena a pachatel o tom ví, že ukrývá nebo na sebe převádí věc ukradenou. Jen koupi od poctivého držitele, jenž nabyl vlastnictví věcí podle §u 367 obč. zák., pokud se týče čl. 306 obch. zák., nebylo by lze podřaditi skutkové podstatě §u 185 tr. zák. Že však onen neznámý muž z dělnické třídy, od něhož K-ová věci kupovala, byl takovým bezelstným držitelem, nebo že ho K-ová za takového považovala, obžalovaná sama ani netvrdila a nevyskytly se také za hlavního přelíčení okolnosti, které by byly uložily nalézacímu soudu povinnost, by otázkou tou se v rozsudku výslovně obíral. Ostatně bylo by stačilo nalézacímu soudu zejména jeho zjištění, že cena 106 Kč, kterou obžalovaná K-ová dle vlastního udání za nábytek dala, byla směšně nízká, také na vyvrácenou této při hlavním přelíčení neuplatňované obhajoby obžalované. Podobné úvahy platí též pro obžalovanou L-ovou, ohledně které soud nalézací odůvodňuje, proč nemohla považovati svoji sestru za bezelstnou držitelku dotyčných věcí, které musila na první pohled poznati jako ukradené.

Citace:

č. 1635. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 380-382.