Čís. 1636.

Skutková podstata zločinu §u 98 b) tr. zák. nevyžaduje, by zlo, jímž bylo hroženo, bylo pachatelem přesně neb určitě označeno a aby ohrožená osoba mohla seznati, který chráněný statek má býti zlem zasažen; záleží jen na tom, aby projev, že zlo nastane, byl pro ohroženého zřejmým a účinkoval na jeho vůli ve směru, jemuž chce pachatel.
(Rozh. ze dne 15. května 1924, Kr I 802/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 6. října 1923, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí vydíráním podle §u 98 písm. b) tr. zák., přestupkem proti tělesné bezpečnosti dle §u 431 tr. zák. a přestupkem podílnictví na krádeži podle §u 464 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř. vytýká zmateční stížnost rozsudku, že neprávem považoval pohrůžky obžalovaného v dopisu ze dne 15. září 1923 za vyhrůžky ve smyslu §u 98 b) tr. zák. Vyhrůžky ty prý sobě odporují, jsou proto úplně nezpůsobilými, by někoho uvedly ve strach a nepokoj nebo vzbudily důvodnou obavu. Vyhrůžku, že pachatel připravuje životu B-ovu strašný konec, nelze prý bráti vážně, jelikož je vyvrácena vyhrůžkou doživotním neklidem. Vyhrůžka nepokojem není prý nebezpečnou vyhrůžkou, jelikož neohrožuje tělo, svobodu, čest nebo vlastnictví. Vyhrůžka, že dům ohroženého může každého dne vyletěti do vzduchu, není prý nebezpečnou vyhrůžkou, poněvadž vzhledem k tomu, že za tím účelem nikdo nemohl by si opatřiti takové množství třaskavin a dopraviti je nenápadně do domu ohroženého, není způsobilou, by vzbudila důvodnou obavu. Jedná se prý proto o pokus vydírání prostředky nezpůsobilými. Stížnost není v právu. Nalézací soud právem prohlašuje, že dotyčné vyhrůžky nejen vzbudily u ohroženého důvodnou obavu, nýbrž také mohly vzbuditi u něho tuto obavu. Třebaže není samo o sobě rozhodným, zdali taková obava u ohroženého skutečně byla vzbuzena, jest tím přece jen napovězeno, že dotyčné vyhrůžky byly i objektivně způsobilými, vzbuditi v ohroženém důvodnou obavu, že pachatel své vyhrůžky uskuteční, nepodrobí-li ohrožený vůli svou vůli pachatelově. Jest sice správné, že závadné vyhrůžky si do jisté míry odporují a že vyhrůžka, že ohrožený nebude míti pokoj, jest poněkud neurčitá. Než skutková podstata zločinu dle §u 98 b) tr. zák. nevyžaduje, by pachatelem bylo zlo, kterým bylo hroženo, přesněji neb určitěji označeno, a aby osoba ohrožená mohla seznati, který právní statek v §u 98 b) tr. zák. naznačený má býti zlem zasažen. Rozhodným jest pouze, aby projev, že nastane zlo, byl pro ohroženého zřejmým a aby účinkoval na jeho vůli v tom směru, aby pod tímto nátlakem brala se směrem, jemuž chce pachatel. S toho hlediska jsou všechny námitky stěžovatelovy nezávažnými, nehledě ani k tomu, že tvrzení stěžovatelovo, že jest prý na snadě, že někdo by nemohl si opatřiti takové množství třaskavin a dopraviti je nenápadně do domu, který zamýšlí vyhoditi do vzduchu, neodpovídá zkušenostem denního života. Ohrožený v projednávaném případě í vzhledem k důležitosti zla, kterýmž bylo hroženo a hledě k ostatním okolnostem, soudem zjištěným, musil neb mohl míti důvodnou obavu, že pachatel aspoň jednu z vyhrůžek uskuteční. Právem tedy nalézací soud, zjistiv též ostatní náležitosti skutkové podstaty, podřadil čin obžalovaného §u 98 b) tr. zák.

Citace:

č. 1636. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 382-383.