Čís. 1808.

»Poškozující« úmysl §u 197 tr. zák. vyžaduje úmysl podvedenému na vždy odníti možnost disponovati s vylákaným předmětem; byla-li předstírána určitá vlastnost prodaného předmětu, předpokládá nedobytnosť nároku ze správy proti pachateli.
(Rozh. ze dne 27. listopadu 1924, Zm I 188/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 4. února 1924, jímž byla stežovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle §§ů 197, 200 a 203 tr. zák., povolil však v neveřejném zasedání podle §u 362 tr. ř. mimořádnou obnovu řízení ve prospěch obžalované, zrušil rozsudek nalézacího soudu a vrátil věc témuž nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. V otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Přezkoumávaje rozsudek, dospěl Nejvyšší soud jako soud zrušovací k závažným pochybnostem o správnosti skutečností, rozsudku za základ položených. Jde především o rozsudkový výrok, že nutno pokládati Arnošta Т-u jednáním obžalované za značně poškozeného, že utrpěl škodu 2000 Kč převyšující a že úmysl obžalované směřoval k tomuto jeho poškození. Dle zjištěného stavu věci šlo o prodej obchodu i se zařízením a zbožím, při němž obžalovaná jako strana prodávající ujišťovala Arnošta T-u, že v obchodě jest zboží již zaplaceného za 25000 Kč a nezaplaceného za dalších okrouhle 8000 Kč, ač v obchodě bylo ve skutečnosti jen zboží nejvýše za 10000 Kč; jde tu zřejmě o »dicta et promissa«, o slib určité vlastnosti prodaného předmětu, jenž zavazuje obžalovanou podle zásad občanského zákona k náhradě, když příslíbené vlastnosti prodané věci tu není. Arnošta T-u lze jen tehdy pokládati za poškozeného, když a pokud uvedený jeho nárok ze správy není dobytným. Jde tudíž o to, zda obžalovaná má dostatečný majetek, na němž by se mohl Arnošt T. ohledně svého nároku ze správy případnou exekucí hojiti. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by ovšem lze říci, že Arnošt T. utrpěl škodu, ježto nedostatek zboží byl by vyvážen dobytným nárokem ze správy. Z toho bylo by však nutno dále vyvoditi, že jednání obžalované, předpokládajíc, že jest majetnou, nebylo vůbec způsobilým, Arnošta T-u poškoditi, což by vylučovalo u ní také škodný úmysl, vyžadovaný ustanovením §u 197 tr. zák., jenž není dán, když směřuje pouze k tomu, aby podvedenému byla dočasně odňata možnost, disponovati s vylákaným předmětem, nýbrž vyžaduje více, totiž úmysl pachatele, by podvedenému byla tato možnost odňata navždy. Pro tento předpoklad není ve spisech opory. Když jest zjištěno, že obžalovaná vystupovala při prodeji pod pravým jménem, že byla v místě činu známa, takže Arnošt T. byl beze všeho s to, aby podal na ni žalobu na zaplacení náhrady za chybící zboží, byla by jednala obžalovaná jen tehdy se škodným úmyslem, vyžadovaným v §u 197 tr. zák., kdyby si byla bývala vědoma, že nemá majetku, na němž by se mohl Arnošt T. hojiti, anebo kdyby byla pojala již v době činu úmysl, že případný majetek odejme zásahu Arnošta T-у. Těmito úvahami se nalézací soud neřídil, a neučinil důsledkem toho v naznačených rozhodných směrech žádných zjištění, pročež jeho výrok o škodném úmyslu obžalované a o škodě způsobené Arnoštu T-ovi postrádá náležitého podkladu.

Citace:

č. 1808. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 715-716.