Čís. 368.

Účinnosti mimosoudní výpovědi není na závadu, že formálně řízena byla jen na jednoho z více najímatelů a že vzájemný jejich vztah rodinný byl nesprávně označen, jen když všichni najímatelé o výpovědi fakticky se dozvěděli a musilo jim býti známo, oč se vlastně jedná. Nelze-li ve lhůtě § 575 с. ř. s. podati na základě mimosoudní výpovědi exekuční návrh na vyklizení, stačí, podá-li se v téže lhůtě žaloba o vyklizení.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1920, Rv I 5/20).
Pronájemce dal nájemcům mimosoudní výpověď z pachtu hospodářství s pozemky dopisem ze dne 20. ledna 1919, jejž adresoval manželům Josefu a Antonii N-ovým, upozorniv je, že mohou u soudu podati do 8 dnů námitky. Vypovězení námitek nepodali. Když pak žalobce žaloval na vyklizení, namítla spolužalovaná Antonie N-ová mimo jiné nedostatek pasivní legitimace, poněvadž dopis ze dne 20. ledna 1919, jímž byla výpověď dána, byl zaslán v jedné obálce a adresován manželům Josefu a Antonii N-ovým, ač jde o otce a dceru. Soud prvé stolice žalobě vyhověl mimo jiné z těchto důvodů: Námitce nedostatku pasivní legitimace nelze dáti místa, poněvadž výpověď došla správně do rukou žalovaných spolupachtýřů, kteří jsou dle obsahu smlouvy pachtovní ze dne 1. září 1917 spolupachtýři týchž nemovitostí, tedy dle § 891 obč. zák. jsou zavázání rukou společnou a nedílnou, při čemž samozřejmě stav (svobodná a provdaná) či pokud se týče příbuzenský jich poměr naprosto nedává vzniknouti pochybnosti o tom, komu výpověď byla určena, jakž plyne i z toho, že pachtýři dopisem ze dne 25. ledna 1919 žalobci zaslaným dotkli se dané jim výpovědi. Ostatně jest to námitka, již bylo by snad lze uplatňovati v námitkách dle § 566 c. ř. s. nikoli však v tomto sporu. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Nelze přisvědčiti vývodům odvolání, že výpověď ze dne 20. ledna 1919 nemá náležitostí § 562 c. ř. s. a že nebylo zapotřebí proti ní vznésti u soudu námitky. Mimosoudní výpověď ze dne 20. ledna 1919 obsahuje všechny náležitosti v § 562 odstavec prvý a druhý c. ř. s. a proti takovéto výpovědi nutno vznésti u soudu námitky (§ 565 odstavec druhý a třetí a § 566 c. ř. s.). Náležitosti § 565 odstavec třetí jest třeba toliko pro vykonatelnost mimosoudní výpovědi. Poněvadž výpověď této náležitosti nemá, ježto doručení výpovědi listinou prokázáno není, nemohla založiti exekučního titulu. Tím padá výtka odvolání, že výpověď pozbyla účinnosti projitím lhůty k podání exekučního návrhu na vyklizení. Aby mimosoudní výpověď, mající náležitosti § 562 odstavec prvý a druhý, v případu nepodání námitek měla za následek zrušení smlouvy pachtovní, jest potřebí, by výpověď dána byla, jde-li o spolupachtýře, všem spolupachtýřům, neboť jen takovou výpovědí mohl by právní poměr býti zrušen. Spolupachtýři propachtované nemovitosti jsou žalovaný Josef N. a jeho dcera Antonie N-ová a bylo na vypovídajícím, by dal každému z obou výpověď, vyhovující zákonným náležitostem. Žalobce dal výpověď jediným dopisem ze dne 20. ledna 1919 v jedné obálce a znějícím manželům Josefu a Antonii N-ovým. Takováto jediná výpověď mohla býti doručena jen jednomu z obou spolupachtýřů a dle tvrzení žalovaných byla doručena Josefu N-ovi. Druhému spolupachtýři výpověď ta dána nebyla, neboť mu ani doručena býti nemohla. Ta okolnost, že i druhý spolupachtýř se o výpovědi dověděl, a že na ni dopisem ze dne 25. ledna 1919 reagoval, nemůže nahraditi dání a doručení výpovědi i druhému spolupachtýři. Poněvadž tedy mimosoudní výpověď žalobcem oběma spolupachtýřům dána nebyla, nýbrž toliko jed- nomu, nemůže nepodání námitek spolupachtýřem, jemuž řádná výpověď byla dána, vzhledem k ustanovení § 14 c. ř. s. míti za následek zrušení poměru pachtovního ohledně obou žalovaných.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Odvolací soud vším právem uznal, že mimosoudní žalobcova výpověď (dopis ze dne 20. ledna 1919) obsahuje veškeré náležitosti prvého a druhého odstavce § 562 c. ř. s. a zcela správně vyslovil, že proti takovéto výpovědi, vyhovující požadavkům zákonným, nutno vznésti soudní námitky, nemá-li výpověď nabýti působnosti. Přes to pak, že žalovaní, jak zjištěno, nevznesli soudních námitek, zamítl soud odvolací, změniv rozsudek prvého soudu, žalobu z toho jediného důvodu, že dopis ze dne 20. ledna 1919 byl doručen pouze Josefu N-ovi, že tedy výpověď jen jemu byla dána, nikoli však Antonii N-ové, následkem čehož tato neměla ani podnětu, ani povinnosti, podati soudní námitky a nepodání námitek Josefem N-em, jemuž výpověď řádně byla dána, nemůže vzhledem k § 14 с. ř. s. míti v zápětí zrušení poměru pachtovního ohledně obou žalovaných. Pokud žalobce brojí proti tomuto názoru soudu odvolacího s hlediska § 503 čís. 4 c. ř. s., dlužno výtku nesprávného právního posouzení uznati za důvodnou. Dopis ze dne 20. ledna 1919 jest řízen na Josefa N-a a Antonii N-ovou, tedy na oba žalované. Že tito omylem označeni byli jako manželé, kdežto jde o otce a dceru, jest bez významu, neboť obě strany věděly, kdo jest míněn. Proto jakož i vzhledem ku znění posledního odstavce dopisu, v němž žádáno, »abyste po uplynutí této lhůty (do konce září 1919) předmět pachtu vyklidili a odevzdali nebo podali proti výpovědi do osmi dnů soudně své námitky«, nemohou vzejíti pochybnosti, že úmysl žalobcův nesl se k tomu, dáti výpověď oběma žalovaným jako spolupachtýřům, a že úmysl ten byl také projeven způsobem určitým a jasným. Byť pak dopis byl formálně doručen pouze Josefu N-ovi, došel přece projev vůle žalobcovy též spolupachtýřky Antonie N-ové, neboť soudem stolice prvé bylo zjištěno, že dopis dostal se do rukou obou žalovaných, což patrno ostatně také z toho, že oba listem ze dne 25. ledna 1919 odpověděli zástupci žalobcovu na dopis ze dne 20. ledna 1919. Z toho však plyne, že mimosoudní výpověď byla dána oběma pachtýřům, dostala se také do rukou а k vědomosti obou, a ježto, jak podotčeno, vyhovovala požadavkům prvého a druhého odstavce § 562 c. ř. s., mohli pachtýři podle § 566 c. ř. s. odvrátiti účinek výpovědi, t. j. zrušení smlouvy pachtovní jen včasným podáním soudních námitek, na což v dopise ze dne 20. ledna 1919 výslovně byli upozorněni. Když žalovaní tak se nezachovali, ač oba měli a mohli to učiniti, dlužno pokládati pachtovní poměr za rozvázaný, z čehož pak plyne dle § 1109 obč. zák. povinnost obou žalovaných vykliditi a vrátiti předměty pachtované. Žalobce, nemaje listinných průkazů dle čtvrtého odstavce § 565 c. ř. s. o tom, kdy výpověď oběma žalovaným byla doručena, nemůže ovšem pouhým exekučním návrhem vymoci vyklizení, a nezbývá mu tedy, než domáhati se toho žalobou. Právem tedy soud prvé stolice vyhověl žalobě, zvláště když ani další námitku žalovaných, na níž v řízení dovolacím ještě trvají, nelze uznati za oprávněnu. V té příčině připomíná se jen ještě toto: Jest pravda, že podle třetího odstavce § 575 с. ř. s. soudní nebo mimosoudní výpověď nebo příkaz k odevzdání nebo převzetí předmětu najatého neb pachtovaného, proti nimž námitky nebyly v čas podány, jakož i právoplatné rozsudky o takových námitkách pozbývají platnosti (s výhradou výroku o náhradě nákladů), nebylo-li ve 14 dnech po tom, kdy nastala doba v těchto příkazech neb v rozsudku pro vyklizení neb převzetí předmětu najatého nebo pachtovaného určená, navržena exekuce pro toto vyklizení nebo převzetí, — a lze také připustiti, že předpis ten má býti jakýmsi doplňkem k pravidlu § 569 c. ř. s. tak, že uplynutí dotčené lhůty čtrnácti dnů působí zde jako mlčky se stavší obnovení smlouvy nájemní. V tomto případě však, kde, jak uvedeno, žalobce nemohl podati exekučního návrhu na vyklizení, nastupuje žaloba o vyklizení na jeho místo a nahrazuje jej. Tato pak podána byla ve čtrnáctidenní lhůtě § 575 c. ř. s., neboť podle výpovědi měly býti propachtované nemovitosti vyklizeny a odevzdány do konce září 1919 a žaloba došla soudu dne 14. října 1919. Nelze tedy tvrditi, že prominutím požadovaného vyklizení pokračováno bylo v poměru pachtovním.

Citace:

č. 368. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 39-42.