Čís. 482.

Kdo, jsa k tomu oprávněn, zřídil za sebe náměstka (substituta) k smluvnímu plnění, neručí za něho dle § 1313 a) obč. zák., nýbrž zodpovídá jen za volbu náměstkovy osoby.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1920, Rv I 155/20.)
Advokát Dr. В. konal od ledna 1916 až do listopadu 1918 válečnou službu vojenskou a byl po tuto dobu substituován advokátem Drem G. V létě 1918 složil žalobce v advokátní kanceláři Dra В-a větší peníz s příkazem, by byl vyplacen Rudolfu S-ovi, předloží -li potvrzení, že bylo uhlí žalobci zasláno. Solicitátor v kanceláři Dra В-a vydal peníz Rudolfu S-ovi na padělané potvrzení, že uhlí bylo odesláno, aniž by byl o tom vy- rozuměl substitujícího Dra G-а. Ježto žalobce uhlí neobdržel, domáhal se náhrady škody na Dru B-ovi. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žaloba jest žalobou o náhradu škody a přicházejí proto v úvahu příslušná ustanovení 30. hlavy obč, zák. o náhradě škody. Při řešení otázky zavinění bylo uvážiti dvě okolnosti. Zda žalovaný, který dne 16. ledna 1916 byl povolán ke konání služby vojenské a od toho času do 4. nebo 3. listopadu 1918 byl v poli, tedy nikoli v sídle své advokátní kanceláře, učinil opatření, by jeho právní agenda podle § 14 adv. ř. za jeho nepřítomnosti byla obstarávána zástupcem znalým práv, totiž jiným advokátem a, by pouze kancelářské práce zůstaly přenechány solicitátorovi, který jako kancelářský zřízenec v jeho kanceláři již mnoho let jest zaměstnán. Раk-li tomu tak, zda v kanceláři zaměstnaný solicitátor může býti považován za zdatnou osobu ve smyslu § 1315 obč. zák. V onom směru nebylo dle § 269 c. ř. s. třeba žádného dalšího důkazu o tom, že žalovaný po čas své nepřítomnosti měl podle § 14 adv. ř. výborem advokátní komory v Praze zřízeného substituta v osobě Dra G., protože tato skutečnost jest u soudu známa. Již ze substituce jednoho advokáta advokátem jiným plyne, že jenom substitující advokát jest oprávněn tu agendu onoho advokáta právnickým způsobem vyřizovati, pro niž byl substituován, a že pod tuto agendu spadají všechny, na advokátní kancelář řízené příkazy stran bez ohledu na to, zda tyto příkazy vyžadují výlučně právnického provedení či nic. Protože žalovaný postaral se o zřízení substituta v osobě jiného advokáta, musel býti přesvědčen o tom, že o všem, co do jeho kanceláře dojde, bude jeho substitut vyrozuměn a že také substitut vykoná to, co bude nutným, by došlé věci dle příkazu vyřídil a tak přikazovatele uchránil před škodou. Žalovanému nelze tedy klásti za vinu, že v době jeho nepřítomnosti a v době, kdy byl substituován jiným advokátem, příkaz, udělený žalobcem, byl vyřízen osobou neoprávněnou k jeho provedení a nesplnomocněnou bez vědomí a svolení substituta, neboť žalovaný, opatřiv si substituci jiným advokátem, učinil zadost své povinnosti zastupovací jakožto advokát, a proto také nezpůsobil opomenutím se své strany škody žalobcovy. Pokud se pak týče zdatnosti solicitátorovy, neshledal soud, že by byl osobou neschopnou, třebaže se v případě, o nějž jde, nezachoval s patřičnou bedlivostí, nevyrozuměv o celé věci substituta, což však vzhledem k dlouholetému bezvadnému působení v advokátní kanceláři nepadá na váhu. Nelze proto mluvit o vině při výběru a tudíž o ručení žalovaného dle § 1315 obč. zák. Vůbec nelze tu užíti § 1313 a) obč. zák., protože žalovaný v době události vůbec nebyl k nějakému plnění zavázán, používaje, by učinil zadost své právní povinnosti, k provedení příkazů, které na něho v jeho vlastnosti jako advokáta za jeho nepřítomnosti byly vzneseny, substituta Dra G-а, který mu byl zřízen advokátní komorou, nikoli solicitátora, zaměstnaného v jeho kanceláři, který obstarával jenom obyčejné kancelářské věci, jakž pravidlem v advokátních kancelářích. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Jest sice souhlasiti s názorem odvolatelovým, že advokát, jenž ustanoví si substituta, nezbavuje se tím zákonného ručení (§ 14 adv. ř.), nelze však přisvědčiti vývodům jeho, že advokát ručí za své lidi za všech okolností, jen když tyto stíhá nějaká vina. Tak bezpodmínečného ručení za zřízence zákon advokátu neukládá. Rozhodnutí sporu záleží na rozřešení otázky, zda v tomto případě je ručeni žalovaného za zavinění solicitátora posuzovati dle § 1313 a) obč. zák., jak míní odvolatel, či dle § 1315 obč. zák., jak činí první soud. § 1313 a) obč. zák. ustanovuje, že kdo je zavázán, aby jinému něco plnil, je mu ze zavinění svého, zákonného zástupce neb osob, jichž ku plnění použije, práv, jako kdyby se provinil sám. Naproti tomu předpisuje § 1315 obč. zák., že ten, kdo používá osoby neschopné (nezdatné) nebo vědomě osoby nebezpečné k obstarávání svých záležitostí, ručí za škodu, kterou osoba ta způsobí v této své vlastnosti třetímu. Ze srovnání těchto ustanovení vychází, že ručení dle § 1313 a) obč. zák. předpokládá na dlužníkově straně pοvinnost k plnění, nechť již povinnost ta zakládá se na smlouvě či na závazku jinak převzatém, kdežto § 1315 obč. zák. vyslovuje všeobecně zásadu, že, kdo k obstarávání svých záležitostí, tedy ve svém zájmu, zřídí osobu neschopnou, činí tak na vlastní nebezpečí a nikoli na nebezpečí třetích osob, jež tím utrpí škodu. Kdyby byl žalovaný buď sám nebo svým substitutem vůči žalobci převzal provedení onoho příkazu, potom však provedení byl přenechal nebo svěřil svému solicitátorovi, ručil by ovšem za jeho zavinění dle § 1313 a) obč. zák. V tomto případě nebyl však žalovaný ani přímo ani nepřímo — jednáním svého substituta — zavázán vůči žalobci k nějakému plnění. Vždyť ani on sám ani jeho substitut o celé věci až do vyplacení peněz neoprávněnému příjemci neměli vůbec vědomosti. Nelze proto tvrditi, že by byl žalovaný buď přímo nebo svým substitutem použil solicitátora ku splnění svého závazku vůči žalobci. Není tu tedy předpokladů pro ručení žalovaného dle § 1313 a) obč. zák. Že by však solicitátor byl osobou nezpůsobilou (neschopnou), netvrdí ani sám žalobce a je opak toho dolíčen vývody rozsudku prvého soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, vycházejíc z názoru, převzatého z napadeného rozsudku, že advokát ustanovením substituta nezbavuje se nijak zákonného ručení za své lidi, shledává nesprávné právní posouzení věci v dalším výroku odvolacího soudu, že advokát pokud se týče jeho substitut ručí za zavinění svých lidí jen v tom případě, převzal-li on sám nebo jeho substitut povinnost provésti nějaký příkaz, a přenechal-li pokud se týče svěřil-li teprve potom provedení jinému. Třeba že nelze přisvěděiti k právnímu nazírání na věc, vyslovenému v napadeném rozsudku, není nicméně dovolání odůvodněno. Ze znění § 1313 lit. a) obč. zák. a z důvodové zprávy komise panské sněmovny, tento zákonný předpis provázející, vyplývá, že ručení dle § 1313 a) obč. zák. se nevztahuje na případy, v nichž byla osoba, k plnění zavázaná, dle zákona oprávněna, zříditi za sebe substituta nebo náhradníka. Kdo, k tomu jsa oprávněn, zřídil za sebe substituta, jest pro svou osobu sproštěn povinnosti k plnění, substitut nastupuje na jeho místo, jest povinen plniti samostatně a pod vlastní zodpovědnosti závazky toho, jehož jest substitutem, a poněvadž, jednaje za sebe, nepomáhá mu při splnění závazků, nelze ho pokládati za pomocníka ve smyslu § 1313 a) obč. zák. Proto také ten, kdo substituta si ustanovil, neručí v takovémto případě za něho — tím méně pak za toho, kdo pod jeho — substitutovou — zodpovědností jedná — dle předpisu § 1313 a) obč. zák., nýbrž jen za vinu ve volbě svého substituta ve smyslu § 1010 druhá věta obč. zák. (viz též § 1295 obč. zák.). Ve sporu, o nějž jde, byl žalovaný dle § 14 advok. ř. oprávněn, zříditi za sebe po čas své služby vojenské substituta, jako takový mu byl advokátní komorou zřízen Dr. G., a poněvadž, jak zjištěno, solicitátor v advokátní kanceláři žalovaného peníz, zaslaný žalobcem žalovanému, vyplatil Rudolfu S-ovi ještě v době, kdy v nepřítomnosti žalovaného substituoval ho Dr. G. a o zdatnosti tohoto strana žalující nemá pochybností, potvrdil vším právem odvolací soud rozsudek procesního soudu, jímž zamítnuta byla žaloba na náhradu škody.

Citace:

č. 482. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 245-248.