Čís. 563.

Odmítnuta-li žaloba právoplatně pro nepříslušnost dovolaného soudu, nejsou s jejím podáním u tohoto soudu spojeny účinky zahájené rozepře (§ 232 c. ř. s.).
(Rozh. ze dne 23. června 1920, Rv I 294/20.)
Žaloba, jíž domáhal se žalobce na základě zákona o lidových soudech cenových ze dne 28. května 1919, čís. 299 sb. z. a n. vrácení přeplatku penízem 45000 K, podána byla dne 29. července 1919 u okresního soudu v Unhošti jako soudu lichevního, jenž jí pro nepříslušnost (přes 10000 K) odmítl. Po té podána byla dne 2. srpna 1919 u zemského soudu v Praze a rovněž odmítnuta pro nepříslušnost, načež došla dne 2. září 1919 k obchodnímu soudu. Žalovaný namítal, že žalobní nárok uhasí. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl a uvedl ohledně námitky žalovaného v důvodech: Žaloby na náhradu přeplatků jsou vázány preklusí, která vzhledem k § 5 a 14 zák. ze dne 28. května 1919 čís. 299 sb. z. a n., dne 9. června 1919 vyhlášeného, nastala dnem 28. července 1919. Již z toho vyplývá, že žaloba musí ve lhůtě býti podána u soudů příslušného, neboť se jedná o soudní uplatňování nároku, k němuž žaloba u nepříslušného soudu podaná nevede. Citovaný § 5 svým rozeznáváním: 299/1919 sb., § 5 názor tento podporuje. Ostatně žaloba u lidového soudu cenového v Unhošti dne 29. července 1919 podaná jest již sama o sobě prekludována. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Dle § 5 zákona ze dne 25. května 1919 čís. 299 sb. z. a n. končila lhůta k podání přítomné žaloby dnem 28. července 1919, byl tudíž žalobní nárok již prekludován, když byla podána žaloba u nepříslušného lidového soudu cenového v Unhošti dne 29. července 1919, tím spíše tedy při pozdější reprodukci u soudu příslušného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dle podacího razítka okresního soudu v Unhošti došla žaloba do podatelny tohoto soudu dne 29. července 1919. Tvrdí-li dovolatel přes to, že žalobu podal u řečeného soudu dne 28. července 1919, lze tomu rozuměti jen tak, že tento den byla žaloba podána na poštu, čemuž, hledíc jednak ku bydlišti dovolatelova právního zástupce jednak ku sídlu zmíněného okresního soudu, bylo asi skutečně tak. Při tomto, arciť velice blahovolném výkladu stavu věci, byla ovšem žaloba u lidového soudu cenového, podána včas, poněvadž dle § 5 zákona o lidových soudech cenových ze dne 28. května 1919 čís. 299 sb. z. a n. doba poštovní dopravy do propadné šestinedělní lhůty se nevčítá. Než přes to zcela právem zamítly obě předchozí stolice žalobu jakožto opožděnou. K zachování lhůty jakož i k přerušení uplynutí lhůty stačí ovšem, že žaloba byla na soudě podána (§ 232, odstavec prvý c. ř. s.). Předpokládá se však, že žaloba byla podána na soudě příslušném, aťsi ostatně byl soud příslušným po samém zákonu, nebo stal se příslušným následkem toho, že bez námitky věc projednal. Vznesena-li žaloba na soud nepříslušný a tímto odmítnuta právoplatně pro nepříslušnost, není podáním žaloby spor zahájen a nepřivodí se účinky, vytčené v § 232 c. ř. s. Zákon ustanovuje ohledně promlčení výslovně, že považuje se za nepřerušené, byla-li žaloba právoplatným výrokem prohlášena za nemístnou (»unstatthaft« § 1497 obč. zák.). Tímto výrokem míní se zajisté nejen výrok o věcné neopodstatněnosti, nýbrž i procesuální nepřípustnosti žaloby, tudíž zejména též výrok naznačený v § 43 j. n., pokud se týče §§ 240 a 261 c. ř. s. Předpis § 1497 obč. zák. jedná arciť pouze o lhůtách promlčecích, platí však v naznačeném směru alespoň obdobně i pro lhůty propadné, poněvadž o těchto zákon po této stránce se nevyslovuje a § 232 c. ř. s. nakládá stejně i s lhůtami promlčecími i s lhůtami propadnými. Nelze konečně nechati bez povšimnuti, že zákonodárce sám čeliti chtěl nebezpečí, plynoucímu z toho, že žaloba podána byla u soudu nepříslušného. Odkázána-li totiž žaloba v případech § 261, poslední odstavec c. ř. s. v doslovu novely na soud příslušný, nezruší se tím zahájení rozepře. Z tohoto předpisu a contrario vyplývá jednak, že v jiných případech zůstává při ustanovení § 43 j. n., jednak, že v těchto případech právoplatným odmítnutím žaloby pro nepříslušnost pominou účinky zahájené rozepře a ku věci hledí se tak, jako kdyby žaloba vůbec nebyla podána.

Citace:

č. 563. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 393-394.