Čís. 794.

Učinil-li žalobce návrh na vydání odkazovacího usnesení jen pro případ právomoci usnesení, vyhovujícího námitce nepříslušnosti, nelze nárok ten posuzovati dle ustanovení §u 261, odstavec šestý, c. ř. s.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1920, R I 1036/20.)
Proti žalobě, podané u okresního soudu, vznesl žalovaný námitku nepříslušnosti, načež žalobce navrhl: »by pro případ, že by bylo o námitce nepříslušnosti rozhodnuto příznivě a právoplatně, spisy byly postoupeny zemskému soudu k příslušnému řízení.« Soud prvé stolice námitce nepříslušnosti vyhověl a žalobu odmítl; k uvedenému návrhu žalobcově nepřihlédl. Rekursní soud odmítl žalobcovu stížnost, zároveň však uložil soudu prvé stolice, by o žalobcově návrhu dle §u 261, odstavec šestý c. ř. s. dodatečně rozhodl. Důvody: Učiněn-li podle §u 261 odstavec šestý c. ř. s. návrh, aby spor, vyhoví-li soud námitce nepříslušnosti, byl přikázán soudu, žalující stranou pojmenovanému, musí soud v usnesení, jímž námitce nepříslušnosti vyhověl, přikázání to vysloviti, a je pak do tohoto usnesení stížnost vyloučena. Soud prvé stolice sice přehlédl učiněný návrh dle § 261 odstavec šestý c. ř. s., ale poněvadž jde o samozřejmou nesprávnost, měla tato dle § 419 a 430 c. ř. s. u soudu prvé stolice bezprostředně býti napravena, a proto, když se tak nestalo, opravu tuto rekursní soud soudu prvé stolice nařizuje. Nemění to ničeho na předpisu § 261 odstavec šestý c. ř. s., jehož podstatnou podmínkou je návrh žalující strany za přikázání rozepře soudu příslušnému a podle něhož je do takového usnesení stížnost vyloučena. Jelikož soud prvé stolice nepřípustnosti této dle § 528 odstavec prvý c. ř. s. nedbal, bylo ji vysloviti soudem rekursním.
Nejvyšší soud zrušil usnesení rekursního soudu a uložil mu, by pomina použitý důvod odmítací, o rekursu znovu rozhodl.
Důvody:
K námitce věcné nepříslušnosti učinil žalobce návrh, »by pro případ, že by bylo o námitce nepříslušnosti rozhodnuto příznivě a právoplatně, spisy byly postoupeny zemskému soudu k příslušnému řízení.« Tento návrh není s to, by posuzován byl dle § 261, odstavec šestý c. ř. s. a by vůbec přiznán mu byl jakýkoli procesuální význam. V návrhu tom žalobce, jakž ostatně vysvětluje i v dovolacím rekursu, jednak vyhražuje si právo rekursu proti soudnímu rozhodnutí, kdyby jím námitce věcné nepříslušnosti bylo vyhověno, jednak činí pro případ pravomoci tohoto usnesení návrh, by věc odkázána byla zemskému soudu v Praze. Tento návrh nevyhovuje předpisu § 261, odstavec šestý c. ř. s. Tímto zákonným ustanovením ponechává se žalobci na vůli, by buďto se zřeknutím se opravného prostředku proti soudnímu usnesení vyhovujícímu námitce nepříslušnosti, zajistil si návrhem na vydání odkazovacího usnesení výhody, jež mu zákon za této podmínky zaručuje, nebo by opravného prostředku se nevzdal, pokládaje vznesení žaloby u dovolaného soudu za správné, a tím zároveň pustil řečené výhody. Obé žalobce vyhraditi si není oprávněn. To plyne z obsahu § 261, odstavec šestý c. ř. s., dle něhož, vyjímajíc otázku útrat, není proti usnesení o nepříslušnosti opravný prostředek přípustný, takže žalobce, čině návrh dle řečeného ustanovení po samém zákonu onomu důsledku se podrobuje, a jest zřejmě vyjádřeno v motivech k čl. VI. č. 14 novely o úlevách soudů. Učinil-li tudíž žalobce návrh na vydání odkazovacího usnesení jen pro případ právomoci usnesení, vyhovujícího námitce nepříslušnosti, nelze návrh ten posuzovati dle ustanovení § 261, odstavec šestý c. ř. s., proti rozhodnutí o námitce nepříslušnosti přísluší mu dle § 261 odstavec prvý c. ř. s. právo rekursu, kdežto eventuelní návrh na vydání odkazovacího usnesení musí, příče se zásadě § 45 j. n., zůstati nepovšimnut.

Citace:

č. 794. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 707-708.