Čís. 603.

Spor, v němž třetí osoba uplatňuje proti nemanželskému otci nárok na náhradu nákladu, jejž za něho na dítě byla vynaložila (§ 1042 obč. zák.), patří k výlučné věcné příslušnosti soudu okresního (§ 49 čís. 2 j. n.).
(Rozh. ze dne 20. července 1920, R I 483/20.)
Žalobou na krajském soudě domáhala se Anna B-ova na Josefu M-ovi zaplacení 3000 Kč z právního důvodu, že počítajíc s náhradou, hradila za něho náklady spojené s výživou jeho nemanželského, její dcerou Annou B. zrozeného syna Alfreda B. v čase od 30. ledna 1915 až do 1. ledna 1919. Soud prvé stolice rozhodl ve věci samé. Odvolací soud zrušil rozsudek prvé stolice a celé řízení, jež mu předcházelo, jako zrmatečné a odmítl žalobu. Důvody: Žalobkyně uplatňuje zákonnou povinnost, kterou má nemanželský otec vůči dítěti. Spor takový náleží dle § 49 čís. 2 j. n., nehledíc k hodnotě předmětu sporu, před soud okresní. Dle vládní předlohy a dle usnesení permanentního výboru znělo dotyčné zákonné ustanovení takto: »Streitigkeiten betreffend die Anerkennung der Vaterschaft zu einem unehelichen Kinde und über die damit zusammenhängenden Ansprüche auf Entschädigung sowie Streitigkeiten über aus dem Vaterschaftsverhältnisse abgeleitete Ansprüche auf Leistung des Aufwandes für die Verpflichtung und Erziehung des unehelichen Kindts.« Te- prve usnesením společné konference doznal § 49 čís. 2 j. n. sve nynější úpravy, která znamená dle zprávy této konference toliko slohové zlepšení. Norma, původně zcela povšechně znějící, vysvětluje tudíž, že § 49 čís. 2 j. n. nemluví o sporech matky neb dítěte a nemanželským otcem, nýbrž na místě toho užívá všeobecné rčení: »o závazcích nemanželskému otci k matce a dítěti podle zákona příslušejících«. Rozepře, vzniklé z povinností, majících původ svůj v nemanželském otcovství, mají býti řešeny vůbec a zejména, nehledíc k hodnotě sporného předmětu, soudy okresními. Z těchto úvah plyne, že při sporech o povinnostech, vzniklých z nemanželského otcovství, jest příslušným soud okresní bez ohledu na hodnotu předmětu sporu, a bez rozdílu, zda matka nebo dítě vznášejí nárok jim dle zákona příslušející, či zda jde o náhradu nákladů na výživu, třetí osobou děcku poskytnutou. Dle § 104 j. n. nemohou záležitosti, náležející před okresní soud, vzneseny býti na sborový soud prvé stolice. Ježto tudíž naříkaný rozsudek byl vynesen soudem, který ani výslovnou úmluvou stran nemůže pro tento spor se státi příslušným, bylo dle § 471 čís. 7, 473 čís. 3 rozsudek i řízení jemu předcházející v sezení neveřejném usnesením zrušiti jako zmatečné a žalobu odmítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu, poukázav k důvodům napadeného usnesení a dodav k nim toto:
Tvrzení žalobkyně, že v tomto případě žádný ze súčastněných činitelů nebyl toho názoru, že žaloba náleží k příslušnosti okresního soudu, jest nerozhodné. Pokud se tkne výtky žalobkyně, že odvolací soud nebyl oprávněn zrušiti rozsudek soudu prvého a řízení, jež předcházelo, jako zmatečné, poněvadž zmatečnost nebyla odvolatelem v odvolacím spise uplatňována, stačí prostý poukaz na ustanovení §§ 471 čís. 7, 473, 477 čís. 3 c. ř. s. v usnesení odvolacího soudu správně uvedených. Bezdůvodná jest však i výtka odvozovaná z ustanovení § 45 odstavec prvý j. n., neboť toto má na mysli pouze případ, že sborový soud prvé stolice jednal a výslovně rozhodl o otázce své věcné příslušnosti, kterýchžto předpokladů tu není.

Citace:

č. 603. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 450-451.