Čís. 357.

Soud není povolán k tomu, by provedl zajištění důkazův o nároku na náhradu škody, jež byla způsobena ubytováním vojska a umístěním vojenských koní.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1920, R II 179/19).
První soudce vyhověl žádosti navrhovatele proti vojenskému eráru Československé republiky za povolení a provedení důkazu ku zjištění pro nárok na 100 000 K s přísl. a nařídil rok k provedení důkazu pro věčnou paměť soudním ohledáním místa a znalci o tom, která a jaká poškození na strojích a vnitřním zařízení, na budovách a humnech, pro sladování určených, jakož i ostatních místnostech sladovny navrhovatelovy, jež byly vojskem zabrány, byla způsobena a té doby jsou zjevná. Finanční prokuratura navrhla, by usnesení toto bylo zrušeno a by byla vyslovena nepřípustnost pořadu práva a zmatečnost jednání. Tento návrh prvý soudce zamítl usnesením, v němž uvedl, že neměl důvodů vyhověti návrhu stěžovatelky, drže se toliko podání navrhovatelů, z něhož není patrno, jak a kým škoda na místnostech sladovny byla způsobena. Rekursní soud vyhověl stížnosti finanční prokuratury, odmítl návrh a zrušil řízení o něm zavedené jako zmatečné. Důvody: Z podání navrhovatelova jest patrno, že navrhovatel jmenuje výslovně jako odpůrce vojenský erár Československé republiky, proti němuž se chce domáhati náhrady škody za poškození sladovny. Z obsahu pak podání jest zřejmo, že navrhovateli jde o zjištění škody, jež vznikla na sladovně tím, že ji vojsko zabralo. V podání se uvádí, že nikoliv následkem smlouvy mezi vojenským erárem a navrhovatelem, nýbrž bez vědomí jeho vojsko místnosti sladovny zabralo. Třebaže toho navrhovatelé neuvádí výslovně, tož přece tím, že vylučujíce smlouvu, uvádějí, že vojsko zabralo budovu svémocně, tvrdí, že stalo se tak na základě zákona ze dne 26. prosince 1912, čís. 236 ř. zák., neboť jinak vojsko budovy zabrati nemohlo. V dalším obsahu navrhovatelova podání jest výslovně uvedeno, že vojsko zavedlo do sladovny přes 20 párů koní, tyto na humnech umístilo, humna pak následkem umístění koní že jsou zničena. Z celého podání jest tedy zřejmo, že navrhovatelé domáhají se zjištění škody, způsobené vojskem na budovách, zabraných dle zákona ze dne 26. prosince 1912, čís. 236 ř. zák., na vojenském eráru. Avšak v této věci jest pořad práva vyloučen, neboť dle § 29 a § 33 cit. zákona lze se domáhati zjištění a náhrady škody jen cestou, v řečených §§ blíže naznačenou, tak že ani zjištění ani náhrady škody nelze se domáhati pořadem práva. Poněvadž tedy pořad práva v této věci jest nepřípustný, bylo dle § 42 j. n. stížnosti vyhověti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti navrhovatelově.
Důvody:

Usnesení v odpor vzaté jest důvody k němu připojenými opodstatněno, a uvádí se na vyvrácenou vývodů dovolací stížnosti jen ještě toto: Stěžovatel snaží se vylíčiti v dovolací stížnosti věc tak, jako by při zjištění škod způsobených ubytováním vojska šlo také o zjištění dalších škod vzniklých v zabraných budovách před ubytováním vojska, za něž vojenský erár neručí, že tedy se jedná z části o náhradní nároky, které bude třeba vymáhati pořadem práva, a jichž zjištění nebylo lze odloučiti od nároků, které bude lze uplatňovati v řízení administrativním. Toto tvrzení jest vyvráceno obsahem návrhu, zahájenému řízení za podklad sloužícího, neboť vychází z něho nade vši pochybnost na jevo, že stěžovatel měl na mysli pouze škody, způsobené pokud se týče zaviněné vojskem, zabravším sladovnu, k ubytování mužstva а k umístění koní, a že také jeho návrh jen ku zjištění těchto škod směřoval. Vzhledem k tomu, že stěžovatel sám připouští, že domáhání se náhrady škody a její zjištění ohledně objektů zabraných k ubytování vojska dle zákona ze dne 26. prosince 1912, čís. 236 ř. zák. jest z pořadu práva vyloučeno, nelze tu mluviti o vykonávání soudní pravomoci v občanských právních záležitostech ve smyslu § 1 j. n., na něž toliko se vztahují ustanovení §§ 384—389 c. ř. s. Nelze-li však soudům o otázce, o niž tuto jde, rozhodovati, nepatří k jich příslušnosti ani zjišťování důkazů pro taková rozhodnutí, a jelikož soud, jakmile byla nějaká právní záležitost u něho zahájena, jest nejen povinen svou příslušnost dle obsahu dotyčného návrhu zkoumati (§ 41 j. n.), nýbrž má též povinnost vedle § 42 j. n. v každém období řízení vysloviti svou nepříslušnost a spolu zmatečnost předcházejícího řízení, je-li zahájená právní záležitost odňata tuzemskému soudnictví, anebo aspoň řádným soudům, jest usnesení rekursního soudu odůvodněno. Že ustanovení § 41 a § 42 j. n.vztahují se také na návrhy na zjištění důkazů, podané dle § 384 c. s. ř. ještě před zahájením sporu, jest věc samozřejmá, a není tedy třeba opačný názor hájený v odvolací stížnosti zvlášť vyvraceti.

Citace:

č. 357. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 16-18.