Čís. 408.

Rozhodovati o nároku propachtovatele proti pachtéři zabraného, státem však dosud nepřevzatého statku, opírajícím se o ustanovení pachtovní smlouvy, dle níž pachtéř jest při skončení pachtu povinen, by živé příslušenství statku propachtovateli ke koupi nabídl a v ujednané ceně přenechal, není povolán pozemkový úřad, nýbrž řádný soud.
Věcně příslušným pro spor o tomto nároku jest soud okresní (§ 49 čís. 5 j. n.).
(Rozh. ze dne 10. února 1920, R I 67/20.)
Proti žalobě, podané u okresního soudu a oceněné na 50000 K, jíž domáhal se propachtovatel dvora, nyní dle zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. zabraného, avšak dosud státem nepřevzatého, by bylo uznáno právem, že žalovaný pachtýř jest povinen dodržeti čl. 11. smlouvy pachtovní, jenž mu ukládá, by veškerý ve dvoře se nalézající dobytek a brav při skončení pachtu žalobci za běžnou cenu ku koupi nabídl a jenž mu zakazuje, tento živý inventář jinam odvésti a někomu jinému prodati, vznesl žalovaný námitku nepřípustnosti pořadu práva a nepříslušnosti soudu. Procesní soud prvé stolice, nezabývav se námitkou prvou, vyhověl námitce druhé a odmítl žalobu v podstatě z těchto důvodů: Úmluva, o niž žaloba se opírá, jest pouhou smlouvou předchozí, pouhé ius optionis žalobcovo, zavazující žalovaného, by tři měsíce před skončením pachtu nabídl žalobci ke koupi živé příslušenství na dvoře se nacházející. Nelze upříti, že poměr pachtovní je příčinou této úmluvy, do pachtovní smlouvy zařaděné, nelze však přehlédnouti, že poměr pachtovní a smlouva pachtovní nejsou základem této úmluvy. Jedná se tu o úmluvu samostatnou, která souvisí s pachtovní smlouvou pouze tou nahodilostí, že ji strany zařadily do smlouvy pachtovní a vedle této smlouvy mohla by býti uzavřena zcela samostatně a na smlouvě pachtovní nezávisle. Rekursní soud obě námitky zamítl. Důvody: O námitce nepřípustnosti pořadu práva soudce prvé stolice vůbec nerozhodl. Poněvadž však dle § 42 j. n. k této námitce dlužno přihlížeti v každém období řízení, jest se rekursnímu soudu, ač v tomto směru stížnost podána není, i touto námitkou zabývati. Žalovaný opírá námitku tu o ustanovení § 1 a § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. a o ustanovení §§ 5 a 7, odstavec třetí a pátý, zákona ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n. Leč všechna tato ustanovení upravují pouze poměr státu k zabranému majetku pozemkovému a nelze jich použíti na poměr pachtovní. Práva velkostatkářů jsou sice těmito ustanoveními obmezena, leč tím není nijak dotčen poměr pachtovní ani smlouva pachtovní, ze které se odvozuje soukromý nárok žalobní. Z těchto ustanovení nelze souditi, že by byl v tomto případě pořad práva vyloučen. Jest proto námitka nepřípustnosti pořadu práva neodůvodněna. Stejně neodůvodněnou jest námitka nepříslušnosti soudu. Žalobce odvozuje žalobní nárok ze smlouvy pachtovní z roku 1908, zejména z ustanovení článku 11. téže smlouvy, dle kterého pachtýř je povinen držiteli svěřenského statku živý fundus instruktus nejméně 3 měsíce před projitím doby pachtovní ku koupi nabídnouti. Jedině to jest předmětem žaloby. Jest proto jasno, že žaloba, opírající se o tuto smlouvu pachtovní a domáhající se splnění její, jest žalobou ze smlouvy pachtovní. Výklad prvního soudce, že jedná se zde o smlouvu předchozí, tudíž o samostatnou smlouvu, která teprve v budoucnosti na základě nabídky ze smlouvy pachtovní, má býti uzavřena, je nesprávným. Taková úmluva není předmětem této žaloby. Dle § 49, čís. 5 j. n. náležejí všecky rozepře ze smluv pachtovních, pokud netýkají se ani jsoucnosti takové smlouvy ani placení činže bez ohledu na cenu sporného předmětu, na soud okresní. A poněvadž žaloba, o niž jde, jest žalobou z pachtovní smlouvy, jest k projednání této žaloby příslušným okresní soud, v jehož obvodu jest propachtovaný statek.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel sice uvádí, že, pokud se tkne námitky nepřípustnosti pořadu práva, nezdůrazňoval zvláště této námitky u vědomí, že není přímého v tom směru ustanovení, ale přece se domnívá, že pořad práva vyloučen jest proto, že prý jedině úřad pozemkový jest příslušným, by rozhodoval, komu má připadnouti dobytek ze dvora. Domněnka ta jest mylná. Obor působnosti pozemkového úřadu jest v §§ 5 až 7 zákona ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n. přesně vymezen. Ze žádného z těchto ustanovení nelze odvoditi, že by příslušelo pozemkovému úřadu rozhodovati o otázce zde sporné, zdali žalovaní jsou podle odstavce 11. pachtovní smlouvy ze dne 2. ledna (15. března) 1908 povinni, nabídnouti žalobci ke koupi a prodati mu za běžnou cenu veškeré živé příslušenství pachtovaného dvora, jak v žalobě jest uvedeno. Ani z § 7, čís. 5 dotčeného zákona, jehož stěžovatelé se dovolávají, příslušnost pozemkového úřadu nevyplývá. Náležíť pozemkovému úřadu podle tohoto článku zákona pouze stanoviti, pokud živý a mrtvý inventář má býti odevzdán ve smyslu § 12 záborového zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. а n., k němuž výslovně jest poukázáno. Tento § 12 však nařizuje, že při převzetí zabraného majetku státem jsou vlastníci živého a mrtvého zařízení, jež dosud sloužilo hospodaření na převzatém majetku, povinni prodati za plnou cenu poměrnou část tohoto zařízení státu. Tedy teprve, až dojde kdysi k převzetí dvora státem, ustanoví úřad pozemkový, pokud živé a mrtvé zařízení, které v té době tu bude, má státu úplatně býti odevzdáno. To však nikterak nevylučuje, že dokud dvůr ten není státem převzat, živý inventář odstupujícím pachtýřem může býti prodán pachtýři nastupujícímu po případě vlastníku dvora, chce-li tento sám na něm hospodařiti. V té příčině nepřísluší nyní pozemkovému úřadu žádná ingerence. Z §§ 5, 6 a 7 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., podle kterých záborem velkého majetku pozemkového nabývá Československá republika práva, přejímati a přidělovati zabraný majetek: — osoby, které podle práva občanského jsou oprávněny hospodařiti na zabraném majetku, pokud nebude státem převzat, napříště jsou povinny, hospodařiti na něm řádně; — a zcizení, pronájem zabraného majetku, jeho zavazení a dělení vyžaduje úředního souhlasu a nemá bez něho proti státu právních následků;— jakož i z § 7 čís. 2 zákona ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n., dle něhož náleží pozemkovému úřadu, dozírati na řádné hospodaření na majetku zabraném ale dosud nepřevzatém; — konečně z nařízení ze dne 18. června 1919, čís, 341 sb. z. a n. o zabezpečení řádného hospodaření na hospodářských a lesních statcích — rovněž nelze ničeho vyvoditi pro stanovisko stěžovatele, kdyžtě ustanovení ta, jak správně vytkl soud rekursní, upravují pouze veřejnoprávní poměr mezi státem a uživateli majetku pozemkového, ale netýkají se poměru pachtovního, z něhož jest odvozován soukromoprávní nárok žalobní. Nelze tudíž důvodně tvrditi, že by byl vyloučen pořad práva pro nárok žalobou vymáhaný. Ustanovení § 18 zákona ze dne 16, dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. nevadí, poněvadž nejde o zcizení inventáře k zabranému pozemkovému majetku náležejícího, nýbrž o získání inventáře pro zabraný majetek pozemkový. Co do namítané nepříslušnosti dovolaného soudu okresního připomíná se toto: Odstavec 11. smlouvy pachtovní ze dne 2. ledna (15. března) 1908 jedná o závazcích pachtýře při skončení nebo; zrušení poměru pachtovního a stanoví, že pachtýři přináležejí zejména tyto povinnosti . . . c) . . nabídnouti straně propachtující alespoň tři měsíce před uplynutím lhůty pachtovní ke koupi jsoucí tu živý a mrtvý inventář, a pachtýř jest teprve tehdy oprávněn, v posledním měsíci doby pachtovní odvésti jej nebo jinam jej prodati, nedohodl-li se propachtovatel nebo nástupce v pachtu během posledních 14 dní druhého měsíce před uplynutím doby pachtovní s pachtýřem o převzetí inventáře. Ne jen podle doslovů, nýbrž i podle zřejmého úmyslu stran jest patrno, že toto ustanovení není v pouhé nahodilé souvislosti se smlouvou pachtovní, nýbrž že jest naopak nerozlučnou a podstatnou její součástí, následkem čehož i práva pro propachtovatele a závazky pro pachtýře, z něho plynoucí, jsou podstatnou částí práv a závazků z poměru pachtovního. Domáhá-li se tedy propachtovatel před uplynutím doby pachtovní plnění závazku pachtýři oním ustanovením pachtovní smlouvy uloženého, domáhá se plnění ze smlouvy pachtovní a jde o spor ze smlouvy pachtovní, jejž projednati a rozhodnouti — ježto se nejedná ani o existenci smlouvy pachtovní ani o placení pachtovného — podle § 49 čís. 5 j. n. povolán jest soud okresní. Neprávem stěžovatel pohřešuje tu oné naléhavosti, která pohnula zákonodárce k tomu, že přikázal spory ze smluv nájemních a pachtovních okresním soudům. Otázka, zda po skončení poměru pachtovního propachtovatel nebo nastupující pachtýř převezme inventář dosavadního pachtýře, nebo zda tento může volně s ním disponovati, jest pro obě strany naléhavá, poněvadž na jejím zodpovědění závisí neodkladná opatření v příčině inventáře k hospodaření potřebného. Naléhavost ta pak dostatečně odůvodňuje požadavek, by dotčená otázka byla řešena v jednodušším a rychlejším řízení před soudem okresním. Z těchto úvah podává se příslušnost soudu okresního.

Citace:

č. 408. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 115-118.