Čís. 405.

Doložkou na faktuře: »splatno a žalovatelno v ...« zakládá se za podmínek § 88, odstavec druhý, j. n. nejen sudiště, nýbrž ujednává se i splniště smlouvy.
Cizozemský dlužník pohledávky, znějící na koruny a splatné na území čs. republiky, jenž otálel se zapravením přes dobu splatnosti až do započetí akce okolkovací, jest povinen platiti v čs. korunách.
(Rozh. ze dne 4. února 1920, Rv II 7/20.) Žalovaná firma měla plniti žalobci dne 18. ledna 1919 na základě účtu, jenž obsahoval doložku: »splatno a žalovatelno v Moravské Ostravě« a v němž byla pod firmou žalobcovou uvedena čísla jeho kont u Vídeňské a Budapešťské poštovní spořitelny. Žalovaná zaplatila dluhovaný peníz dne 11. února 1919 na konto žalobcovo u Vídeňské poštovní spořitelny, žalobce však plat neuznal a domáhá se zaplacení peníze toho v Moravské Ostravě. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalovaná firma sprostila se, plativši dne 11. února 1919 u Vídeňské poštovní spořitelny, nepochybně svého závazku vzhledem k tomu, že i v jiných případech — jsouc se žalobcem v obchodním spojení — platila na jeho konto u Vídeňské poštovní spořitelny a na faktuře, jež byla v tomto případě zaslána, byla označena jak Vídeňská tak i Budapešťská poštovní spořitelna jako platiště, nehledíc k tomu, že žalobce tím, že mu byl peníz připsán k dobru, ujal se jeho držení a tehdy nebylo ještě různé měny ve Vídni a v Moravské Ostravě. Údaj žalobcův, že poukazoval ve faktuře na konto poštovních spořitelen pouze z důvodů reklamních, jest vratkým a odporuje obchodním zvyklostem. Žalobce měl, by vyloučil plat u Vídeňské poštovní spořitelny, dodatek ten ve faktuře škrtnouti nebo jiným způsobem dáti žalované na jevo, že dlužno platiti u Pražské poštovní spořitelny nebo u nějaké banky na území československé republiky. Pak by ovšem byla žalovaná dle čl. 325 obch. zák. povinna, by zaslala dlužný peníz do Moravské Ostravy nebo ústavům shora naznačeným. Následky, jež přivodila opatření československé a rakouské vlády po té vydaná, postihují žalobce, ježto neučinil ohledně placení příslušných disposic. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvé stolice. Důvody: Doložka faktury »zahlbar und klagbar in . . .« má za účel, by založila sudiště ve smyslu § 88 j. n. a nevylučuje nikterak, by bylo ve faktuře ještě kromě toho udáno jiné místo jako platiště, kam třeba dlužný peníz zaslati. Tím, že nebylo ve faktuře škrtnuto číslo žalobcova účtu u Vídeňské poštovní spořitelny, byla Vídeňská poštovní spořitelna označena jako platiště a byla proto žalovaná firma oprávněna, by tamže platila, kdyžtě důvodně musela předpokládati, že žalobce bude disponovati s poukázanými penězi vůči svým věřitelům v republice německorakouské. Dlužno tudíž z toho, co uvedeno, jakož i ze znění čl. 325 obch. zák. za to míti, že v plat u Vídeňské poštovní spořitelny odpovídal úmyslu žalobcovu a že žalovaná byla oprávněna dluhovaný peníz tam vplatiti. Vídeňská poštovní spořitelna byla plnomocníkem žalobcovým a dle § 1424 obč. zák. jest platiti buď žalobci nebo jeho zmocněnci; v clearingovém řízení poštovní spořitelny jest tato plnomocníkem majitele konta a nikoliv toho, kdo vplat činí, a jest placení dokonáno již vplatem, nikoliv teprve tím, že byl majitel konta o vplatu zpraven. Nařízení ze dne 6. února 1919. čís. 57 sb. z. a n. tomu nijak nebrání, zakazujíc pouze převod pohledaností do území republiky Československé. Žalobce mohl svou pohledaností libovolně disponovati, ba mohl ji i zpět poukázati žalovanému a stihají ho proto následky, jež povstaly tím, že neučinil disposic.
Nejvyšší soud, vyhověv dovolání, uznal dle žaloby.
Důvody:
Nelze přisvědčiti odvolacímu soudu v tom, že doložkou na faktuře »zahlbar und klagbar in Mähr. Ostrau« založeno bylo pouze splniště dle § 88, odstavec druhý j. n. Otázka, zda tato na fakturách obvyklá doložka má pouze význam procesuální, či zároveň též význam materielně právní, rozřešena v posléz řečeném smyslu ustanovením § 88 j. n. Dle nadpisu tohoto paragrafu upraveno jí sudiště místa splnění. Důvodem příslušnosti jeho jest jak v odstavci prvém, tak v odstavci druhém §u 88 j. n., že v obvodu soudu je ujednané splniště smlouvy. Rozdíl jeví se pouze ve formě úmluvy o splništi smlouvy. Dle prvého odstavce vyhledává se písemně prokázaná dohoda, dle druhého odstavce stačí, že za podmínek tam stanovených byla bez námitky přijata faktura, opatřená doložkou splatnosti a žalovatelnosti. V tom i onom případě uznává se však sudiště jako důsledek splniště. Bylo by proto nelogickým, kdyby neuznávala se příčina a přes to trvalo se na důsledku příčiny. Při správném výkladu zákona nutno proto vycházeti z předpokladu, že splništěm fakturovaného peníze byla Mor. Ostrava. Tomu-li tak, lze za placení uznati pouze takový jeho způsob, jimž bylo by žalující firmě umožněno, by s kupní cenou ve splništi volně a neobmezeně nakládala. Poukazem dlužného peníze dne 11. února 1919 Vídeňskou poštovní spořitelnou řečené náležitosti řádného placení vyhověno nebylo. Lze stranou ponechati otázku, byla-li žalovaná firma oprávněna spatřovati v poukazu faktury na konto žalující firmy u Vídeňské poštovní spořitelny určení platebního místa a byla-li následkem toho přes řečenou doložku ve faktuře oprávněna fakturovaný peníz zmíněnou spořitelnou poukázali. Tato otázka přicházela by v úvahu, kdyby žalovaná firma platila v čas. Tomu však není tak. Nesporno, že fakturovaný peníz byl splatným hned po dodání zboží, tudíž dnem 18. ledna 1919 neb alespoň bez zbytečného prodlení. Byl však, jak rovněž nesporno, poukázán u Vídeňské poštovní spořitelny teprve dne 11. února 1919, tudíž s opožděním neomluvitelným, zvláště, uváží-li se tehdejší nejisté poměry peněžního a mezinárodního obchodování. Byla proto žalovaná firma dne 11. února 1919 s placením již v prodlení a jí na vrub jde změna poměrů, jež mezitím se udála, aniž by pro její zodpovědnost záleželo dále na tom, zda o změněných poměrech věděla nebo věděti musela. Takovouto podstatnou změnou poměrů bylo vydání nařízení vlády Československé republiky ze dne 6. února 1919 čís. 57. sb. z. a n., jež téhož dne nabylo působnosti. Jím, jak žalovaná firma v odvolací odpovědi sama uznává, znemožněno žalující firmě, by penízem, dne 11. února 1919 u Rakouské poštovní spořitelny poukázaným, v tuzemsku, tudíž zejména ve splništi, volně nakládala, najmě pak, by učinila v tuzemsku zadost předpisům o okolkování bankovek. Neměla-li však této možnosti, nevyhovovalo placení a to vinou žalované firmy úmluvě o splništi kupní ceny a nebylo řádným placením. Proto je zcela lhostejno, mohla-li žalující dobropisem u Rakouské poštovní spořitelny disponovati alespoň v cizině. S touto obmezenou disposiční možností žalobkyně hledíc na ujednané splniště nebyla nucena se spokojiti. Poukazuje-li žalovaná firma k tomu, že bylo na žalující firmě, by dobropis zpět na žalovanou poukázala, zapomíná, že dle jejího vlastního udání v odpovědi na žalobu nebylo možno docíliti k zpětnému poukazu nutného za tím účelem souhlasu německo-rakouského státního úřadu pro finance. Také nepříznivé následky této okolnosti jdou na vrub žalované firmy, poněvadž, jak řečeno, pokusila se platiti opožděně. Ježto tudíž, jak dolíčeno, poukázání peněz Rakouskou poštovní spořitelnou nelze uznati za řádné placení a proto za placení vůbec, jest žalující firma v právu, domáhá-li se bez ohledu na to zaplacení fakturovaného peníze. Právem však také požaduje žalující firma na žalované, by nyní platila v korunách československých. Následkem prodlení v placení jest totiž žalovaná firma povinna, by poskytla žalující firmě to, co by tato měla, kdyby bylo bývalo placeno včas. V tom případě byly by peníze dostaly se do rukou žalující firmy před tuzem. okolkováním bankovek a žalující měla by dnes fakturovaný peníz v korunách okolkovaných, tudíž týž peníz v korunách československých. Namítá-li posléze žalovaná firma teprve v dovolací odpovědi, že žalující firma ze své strany peníz, jí u Rakouské poštovní spořitelny poukázaný, dosud nevrátila aniž vrátiti se nabízí, je tato námitka jednak nepřípustnou novotou, jednak lichá, ježto žalovaná firma ani netvrdí, že by nyní Rakouský státní úřad pro finance byl ochoten dáti souhlas k zpětnému poukazu.

Citace:

č. 405. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 109-112.