Authors:
= Váž. civ., 2 (1920)
PDF

Čís. 376.



Manžel nemůže žádati, by ho manželka sledovala, žije-li sám ve společenství s linou ženou.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1920, R I 36/20.)
Manžel, jenž sdílel společnou domácnost s jinou ženou, žádal na soudě, by se manželka k němu navrátila. Soud prvé stolice žádost jeho zamítl. Důvody: Navrhovatel sám doznal, že žije s jinou ženou ve společné domácnosti a že s ní zplodil dvě nemanželské děti, což jest ostatně věcí u soudu známou. Manželka má ovšem dle § 92 obč. zák. sledovati manžela do jeho bydliště a dle § 93 obč. zák. není manželům volno, by o své újmě zrušili manželské společenství. Leč ustanovení tato nelze vykládati v ten rozum, že by manželka měla se vrátiti do domácnosti manžela, jenž žije v konkubináte s jinou ženou. Příčiloť by se to názorům právním i mravním. Rekursní soud nevyhověl manželově stížnosti. Důvody: Právo, příslušející manželi dle § 92 obč. zák., by manželka s ním bydlela a jemu v hospodářství a při práci výdělkové dle svých sil pomáhala, jest právem čistě soukromoprávním. Práva taková mohou býti změněna úmluvou stran anebo jinými okolnostmi: v porušení takových práv nelze vždy spatřovati odepírání společného soužití nebo jeho zrušení. Chce-li manžel plně využíti svého práva, jak mu je zákon přiznává, a požadovati, by manželka plnila své povinnosti, musí sám býti pamětliv svých povinností a nesmí svým chováním znemožňovati manželce, by své závazky splnila. Nejvýznačnější povinností manželovou jest zajisté manželská věrnost. Poruší-li manžel tuto povinnost, odporuje tím účelu manželství, jedná proti dobrým mravům a pozbývá práva, žádati od manželky, by s ním společně žila. Stěžovatel doznal, že žije s jinou ženou ve společné domácnosti a že s ní má dvě děti. Tím postavil se sám mimo zákon a nemůže žádati od své manželky, by se k němu navrátila. Nesprávným jest názor stěžovatelův, že jeho protiprávní a nemravné jednání manželce pouze umožňuje, by domáhala se na soudě rozluky manželství a odděleného bydliště. Manželství jest smlouvou oboustranně závaznou, jež každé straně ukládá povinnosti i skytá práva. Již dle přirozených zásad právních nemůže ten, kdo se mimo ni postavil, žádati od druhého, by plnil své povinnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rektirsu pro nedostatek
podmínek § 16 nespor. řízení.
Citace:
č. 376. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 55-55.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).